• Jitka Šotkovská

Ztraceno v konceptu

Záměr projektu Strategie růže pražského divadelního uskupení Teď nádech a leť zní velmi ambiciózně. V jeho počátcích stála podle programu otázka, jak referovat o lidských tragédiích, aby ve spokojenější či stabilizovanější části světa stále se vršící špatné zprávy neotupily vnímavost, nevzbuzovaly lhostejnost či přímo odpor. „Ne-představení Strategie růže je návrhem odpovědi,“ píše soubor ve festivalovém bulletinu a cestu vidí ve vyprávění konkrétních osudů konkrétních lidí.


Tomu přizpůsobují i divadelní prostor a scénu pojímají jako tzv. environment – tedy uspořádání sálu, kdy se publikum s účinkujícími prolíná. Herci – nebo performeři, interpreti, chcete-li – sedí porůznu mezi diváky a se snahou o civilní, nezatěžkaný projev vypráví útržky konkrétních lidských příběhů z různých koutů světa.


Nejdřív po jednom, vzápětí ale začnou mluvit, a dokonce zpívat přes sebe, až se vyprávění změní v jakousi polyfonní fugu. A je velmi obtížné, ba skoro nemožné rozumět, o čem kdo mluví. Šance na porozumění nastane v podstatě jen ve chvíli, kdy si vás některý z interpretů vybere, přisedne si a vypráví příběh přímo vám. I v tomto případě ovšem není šance na napojení se na vyprávěný osud velká, protože interpretační limity většiny aktérů jsou bohužel natolik výrazné, že brání sdělení. Ze začátku herci působí, že se mezi diváky vlastně cítí nesví a spíš mechanicky odříkávají repliky, než aby se snažili navázat kontakt a sdělit příběh, později zas někteří vzbuzují dojem, že mají problém se zapamatováním textu. Jejich podání v ich-formě pak působí nevěrohodně a těžko uvěřit, že by se mohlo jednat o jejich osobní příběhy, i když se snaží vzbudit tento dojem. Z celého hodinového představení se mi podařilo zachytit jen jeden příběh – kurdské partyzánky a jejího dobrovolného zřeknutí se výchovy vlastního syna. (Nutno přiznat, že jeho vypravěčka byla naopak velmi dobře technicky i herecky vybavená a věřím, že vyprávění v její interpretaci by pro mě za jiných okolností mohlo být silným zážitkem).


A tak mě, doznávám, začala inscenace s postupem času jednoduše štvát (což je možná dobře, do divadla chodíme kvůli silným emocím, ne?). Přišla mi jako urážlivá a přezíravá právě k těm konkrétním lidským osudům, kterým byla odepřena možnost být vyslechnut. Je mi nepříjemně, protože mám dojem, že jednotlivé příběhy byly vlastně zneužity.


V žádném případě nepodezírám členy souboru, že by to udělali záměrně. Došlo ovšem k paradoxu, kdy se záměr proměnil ve svůj naprostý opak. Možnost dát zaznít konkrétním, často velmi bolestným příběhům zůstala nevyužita a lidské osudy byly obětovány ozkoušení a demonstraci teoretického konceptu.


Se Strategií růže mě nakonec jakžtakž smířila jen snad poprvé autenticky znějící vzpomínka na výpomoc v uprchlickém táboře, kdy hra s růžovým míčem s obrázkem Barbie přinesla alespoň na chvíli uvolnění a radost mezi dětmi i jejich rodiči, „zázrak“ (jak to pojmenovala performerka). Poprvé zazněl nějaký příběh téměř bez „vyrušování“, přesvědčivě a se zaujetím osobního postoje, až bylo snadné uvěřit, že se jedná přímo o osobní vzpomínku interpretky.


Na konci se David Zelinka, jak autor konceptu, tak jeden z účinkujících, omluvil divákům, že soubor mrzí, jestli je příliš zasáhli tíživými příběhy, že nechtěli vzbuzovat negativní pocity, a vyzval publikum ke sdílení svých dojmů, postřehů či otázek. Ozvala se jedna z divaček, která přesně pojmenovala i můj pocit z inscenace – mrzí ji, že jí autoři zvolenými prostředky nedovolili slyšet žádný z příběhů. David Zelinka jí odpověděl: „Nejde o jednotlivé příběhy, je to obraz světa.“ A v tom podle mě leží jádro problému. Obávám se, že když jde o svět, jde málokdy o člověka.



8 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše