• Jana Soprová

Zkoušeli jsme nejprve po telefonu


Rozhovor se souborem, za který mluvil Jan Marek


Jak dlouho jste členy SBV vy tři ze Záblesku?


Spolek bloumající veřejnosti už existuje od roku 1996, ale v začátcích se zabýval i jinými aktivitami než divadlem, zejména organizací jiných kulturních akcí. Až od roku 2004 jsme výhradně divadelní soubor.


Vy tři …


A spousta dalších. Je nás kolem deseti. Nemáme stálý divadelní soubor, složení se mění. Vždycky záleží na textu, který si vybereme, a následně ho děláme. Vytváříme skupinky, protože se vysloveně chceme vyhnout tomu, abychom hledali hry kvůli tomu, aby si všichni zahráli. Jeden rok děláme těmi, druhý rok s jinými. A tak to jde pořád dokola.


Jakým způsobem se repertoár vybírá?


Když děláme nějakou hru, už nás většinou rovnou vede a dostaneme chuť na tvorbu něčeho dalšího. A často máme představu, kam bychom chtěli, aby to pokračovalo. Podle toho už se ta hra vybírá. S ohledem na to, kteří členi by si zrovna chtěli zahrát. Protože hodně našich členů má i jiné aktivity. Tak podle toho si řekneme, kdo by v tom měl být, a pak teprve hledáme text.


V předchozí době jste hodně dělali klasiku, mimo jiné Steinbecka, ale tohle je čistokrevná komedie.


Námět jsme si vzali z jedné hry, kde byl milostný trojúhelník a slepci, ale považujeme to za naši autorskou věc, protože z toho původního textu nezůstalo skoro nic. Byla to vysloveně inspirace, příběh jsme postavili jinak, a z větší části si to napsali sami.


Zajímalo by mě, jak jste inscenaci připravovali. Jak jste trénovali slepotu?


Byla to výzva. Nikdo z nás s podobným typem herectví takovou zkušenost neměl. Brali jsme si inspiraci od reálných nevidomých lidí, které jsme pozorovali, jak se chovají na veřejnosti, jak se chovají k sobě, jaká mají gesta. V druhé části přichází klauniáda, pády. S těmi situacemi to byla poměrně mravenčí práce, protože tam bylo třeba všechno velice přesně naaranžovat. Nazkoušet tak, aby to bylo bezpečné, aby se nikomu nic nestalo a zároveň aby to působilo přirozeně, autenticky. Zkoušení bylo víceméně hodně disciplinované,


Jak dlouho trvalo, přišel vám také do zkoušení covid?


My jsme tuhle hru začali zkoušet v druhém covidovém roce, během karantény, kdy byl zákaz vycházení a scházení. Dělali jsme telekonference, čtené zkoušky po telefonu, což z toho hlediska, že jsou všechny postavy slepé, šlo dost dobře. Zabývali jsme se textem, upravovali ho, psali. Pak se situace uvolnila, takže jsme začali zkoušet společně. A pak už naštěstí žádná uzávěra nepřišla, tak jsme hru dotáhli do konce.


Klaunérie není vůbec snadný obor. To vám muselo dát docela zabrat. Máte nějakou fyzickou průpravu?


Máme průpravu! Naše Alenka (Tomášová) je zdravotní klaunka, takže spoustu věcí nám udělala oan. Kromě toho jsme přizvali kamarádku režisérku, která nám to trochu hlídala, pomohla nám to dopilovat, řekla, co vypadá dobře a co ne. Tak nějak jsme to společnými silami uplácali.


Vybíráte raději komedie nebo tragédie?


Komedie nám vyhovuje, dobře se zkouší a diváci jdou naproti. Myslím, že jsou těžší než tragédie a vždycky je snazší lidi rozbrečet než rozesmát. Ale držíme se ještě jedné zásady. I když děláme komedii, chceme, aby tam byl nějaký příběh, který je trošku k zamyšlení. Což si myslím, že v Záblesku je to taky. Slepí lidé řeší úplně stejné problémy jako vidoucí.


Jana Soprová


13 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše