• Jana Soprová

Zkoušeli jsme jako bytové divadlo

Rozhovor s Renatou Vordovou a Františkem Kaskou ze souboru MY



Co je to divadlo MY?


R: Původně to bylo Naivně poetické divadlo, ale my jsme se od toho odnožili, a proto MY. Ale to už se stalo snad před třiceti lety.

F.: Za poslední léta jsme neudělali inscenaci, ale děláme pravidelné Čítání lidu - čtení ze zajímavých knih, komponovaný pořad s kapelou. Děláme to většinou několikrát ročně, ale jak byl lockdown, zjistil jsem, že mi chybí ta společná práce. Že se sice nemůže scházet moc lidí, ale dva se scházet můžou.


Jak jste přišli na konkrétní předlohu?


R: Na knížku Hanky Lehečkové jsme přišli vlastně díky tomu Čítání, protože jsme z ní četli ve spolupráci se Světem knihy v roce, kdy vyhrála Cenu Jiřího Ortena. Takže, nejprve jsme to dostali jako zadání, drželi jsme jí palce, ona vyhrála a mně se ta knížka zalíbila, že jsme se rozhodli ji zpracovat.


Je to prý experimentální román.


R.: Ano, je to grafický, experimentální text.

F: Ona jak je rozhlasové režisérka a scenáristka. Takže když to člověk četl podle velikosti písma a rozložení, už to jakoby slyšel. Pro mě to opravdu bylo tak, že jsem si to vizuální přerovnal ve sluchové.


Je z románu jasné postižení hrdiny? Aspergerův syndrom například?


R: Není to tam záměrně. Prostě Svatá hlava.

F.: Žádnou konkrétní diagnózu nechceme stanovovat.


Jak probíhalo zkoušení?


F.: Nejprve jsme si text přečetli, pak přišlo to nejtěžší - je to asi 200 stránek - vytvořit z toho scénický tvar. Což dělala hlavně Renda, seškrtala a vybrala, já jsem to přepsal, pak jsme to zkoušeli a ještě krátili, ubírali. A ještě po přehlídkách jsme znovu malinko prokrátili. Zkoušeli jsme jako bytové divadlo. Předpremiéra byla pro dvě naše kamarádky. A říkali jsme si, že to můžeme hrát téměř v jakémkoliv prostoru.


Jak jste přišli na scénické řešení - hraní si s kostýmy?


R.: Byla to taky cesta hrbolatá od nějakých nápadů s předměty až po výsledný tvar. Mám ráda, když se věci zjevují na scéně tak, aby to bylo logické. Vycházeli jsme z principu, co by mohl mít v tom pokoji jiného než oblečení. A protože je Franta loutkář, tak to s tím dobře umí.

F.: Ale když jsem to rozehrával na festivalu Nahraně, což je přehlídka vedoucí na Písek, řekli mi, že není moc dobré tam tu loutkařinu moc používat, že je lepší, aby to bylo neumělé.

R.: Vycházíme vlastně z divadla poezie – a jsme rádi, že nás sem přímo nominovali z Wolkerova Prostějova - snažíme se pořád, aby to byla interpretace, ne psychologické herectví. I když v té interpretaci nějaký náznak je.

F.: Někdo, kdo mě nezná, si může myslet, že jsem blázen, a že se mnou Renata pracuje… tak doufám, že jsou tam místa, kde je jasné, že to jen interpretuju.


Jana Soprová

Rozhovor s jediným hercem, výtvarníkem a režisérem Bažantovy loutkářské družiny Poniklá

14 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše