• Vladimír Hulec

Zemřel mlád osmdesát devět let

Snad všichni zde i jinde vzpomínali na profesora Císaře jako na udivujícího myslitele a rétora, vysoce vzdělaného intelektuála a v zásadě laskavého – byť někdy úderně uvažujícího a divadelní jevy neoblomně pojmenovávajícího – člověka, který je inspiroval, respektoval, vedl k přemýšlení, k aktivní činnosti, k sebereflexi. Dodával sebevědomí a přinášel poznání a hrdost z činnosti a práce v divadle a divadelních souborech.



V jakýchkoli a v jakýchkoli funkcích. Měl pro ně pochopení, neb sám byl ve svém životě nejen teatrologem, kritikem a pedagogem, ale i redaktorem, šéfredaktorem, dramaturgem, šéfdramaturgem, zastupujícím ředitelem, mentorem, děkanem a dokonce i fotbalistou a hercem.


Je to myslím přesné a není co dodat. Právě to z něj dělalo výjimečnou osobnost českého divadla, vymykající se zdejším zvyklostem a konvencím. České divadlo je – a možná vždy bylo – separované na vzájemně nekomunikující a ostatní přehlížející partičky, rozpárané jak Lopachinem rozparcelovaný višňový sad. Profesor Císař byl jeho naprosto ojedinělým tmelem. Mnohými přehlíženým Firsem pro všechny a současně z každé pozice přesnou myšlenkou skórujícím bájným fotbalovým rekem Bicanem, výšinnou individualitou českého divadla a přemýšlení o něm. Aspoň tak jsem jej znal a vnímal.


Ani já nemohu jinak než vzpomenout na svá setkávání s panem profesorem (nikdy jsme si netykali a byl jsem tomu rád, neuměl bych to) a jeho ženou Mirkou (s tou si přátelsky tykám, ale až od unhošťských let, kde jsem oba – jako mnozí jiní – občas navštěvoval).


Ale k panu profesorovi… V osmdesátých letech mne na různých přehlídkách amatérského divadla včetně hronovské uváděl do přemýšlení o divadle a analýz právě viděného. Často jsem sice s jeho hodnocením či analýzou nesouhlasil, třeba když šlo o Schejbalovo Anebdivadlo, které extrémně chválil, anebo o „naše“ Studio pohybového divadla, s jehož fyzickým pojetím a politickou razancí se – myslím si – míjel. Shodli jsme se však na Léblově Doprapu či ještě víc na Pitínského Ananasu a Ochotnickém kroužku. Ale vždy mě fascinovalo samo jeho přemýšlení a vedení úvah, jeho logické provazování faktů, hledání struktury inscenace a skrze ni i jejích interpretací, a dobírání se tak vlastních kritických soudů. Jeho do teatrologických smyček utahované myšlení mě vábilo a provokovalo. Spolu s ním jsem souzněl s vírou v sílu argumentace. Jeho, své i ostatních diskutujících. Dokázal naslouchat, dokázal souhlasit i vyvracet. Skrze prostorem se pomalu proplétající cigaretový dým (jím dokouřené i nedokouřené cigarety skutečně padaly všude kolem), skrze charakteristický pohyb špoulených rtů, skloněnou hlavu, pohled před sebe či do země a skrze dynamickou gestikulaci rukou z něj vyzařoval Velký Intelektuál. Trochu svatý fantasta, trochu do svého hermetického světa ponořený myslitel a hlavně vášnivý, oborem zaujatý vědec. Takové jsem poznal snad jen mezi nějvětšími mozky na matfyzu, kde jsem tehdy studoval. Myšlení jim – i jemu – předbíhalo řeč a rozpumpovávalo srdce.


Když jsem pak počátkem devadesátých let jezdíval se svým tehdy předškolním synem Oskarem jako divák na úpickou amatérskou přehlídku (nedaleko máme chalupu), oslovil mne jednou pan profesor s tím, že mne zve – spolu s tehdy stejně amatérským porotováním nepolíbeným Karlem Tománkem – příští rok do poroty. Bez nás prý porotovat – tedy analyzovat, interpretovat a hodnotit – nově se tvořící divadla a experimentující soubory nebude… I stalo se. Tím jsem se stal členem klanu. Obdivovaného i nenáviděného, opovrhovaného i respektovaného, vysmívaného i – někdy – příliš vážně braného. Děkuju profesorovi za to. Poznal jsem lidi, divadla i situace, které by mne minuly. Zůstal bych avantgardním slepcem…


První z objevených úkazů byl – tehdy v Úpici – režisér a herec Petr Lanta (a jeho Společnost Dr. Krásy), kterého mi právě profesor Císař „rozkryl“ dlouhou přednáškou o zaujatosti a vášni jako sebespalující tvůrčí metodě. Dodnes jsou vize, nasazení a existenciální bytostnost, osobní ručení jedněmi ze základních hodnot, jimiž poměřuju podstatu uměleckého aktu. V průběhu dalších let toho bylo mnoho, co jsem od pana profesora převzal či aspoň skrze něj či s ním prozkoumal a – třeba – nepřijal, nesouhlasil, oponoval mu, přel se s ním. Bylo to občas třeskuté, ovšem vždy korektní a s respektem vedené, většinou oboustranně zvídavé, dobírající se, vlastními zkušenostmi a názory doplňované. I to byl profesorův dar – nevyvyšovat se.


Od úpických přehlídek jsme se setkávali často. Nejen ve světě amatérského divadla, jemuž jsme oba obrovsky fandili, ale i v divadle profesionálním a hlavně jako kolegové o divadle píšící. Profesor jako by každým rokem mládl. Nevázal se už jen na fixní divadelní teorii, ale byl ochoten pouštět se i do světů neprobádaných a mnohými arbitry divadelních věd, stejně tak jako některými vyhraněnými divadelními tvůrci přehlížených. Lebedili jsme si nejen při produkcích Lantovy Společnosti Dr. Krásy, ale i v ještě snad komplikovaněji přijímaném Divadle Kámen Petra Macháčka, Divadle Dred Ondřeje Pumra, FKK Jana Mocka, či na produkcích Vladimíra Morávka, Jana Nebeského, Reného Levínského, Hany Voříškové, Jiřího Adámka, Jiřího Havelky a řady dalších. Jen Láhor/Soundsystem a jejich improvizační eskapády snad nikdy nedokázal plně akceptovat… Stále mi však říkal: Vladimíre, volejte mi, když něco podnětného uvidíte. Hned tam s Mirkou pojedeme. Co nechápu, to mě nejvíc zajímá. Divadlo je živý organismus a já jej chci stále a pořád sledovat a vnímat.


Do posledních svých dnů. Analyzovat a přemýšlet o něm. Věřím, že jsem to dodržel. Snažil jsem se. Vždyť diskuse o nových jevech s živou knihovnou – jak profesora v předchozím textu charakterizoval Jakub Hulák – byla tak nabíjející a pro jejich chápání – ať přijetí, či nepřijetí – podnětná, cizelující.


Samozřejmě jsme se často bavili i o současné divadelní kritice a publicistice. Trápilo jej, že nevidí žádné velké kritiky a teoretiky, kteří by navazovali na jeho generaci a rozváděli její poznání a postupy dál a hlouběji. I proto chtěl – a já jsem po něm léta žádal – napsat knihu o historii české kritiky. Věděl a znal o ní, co nikdo jiný. S mnoha významnými osobnostmi české kritiky druhé poloviny dvacátého století se i osobně znal a stýkal. Jako student, jako spolužák, jako redaktor či kolega a vposled jako autor či – dlouhá léta – přednášející.


A uměl o nich s obrovským vhledem a pochopením, současně ironicky, polemicky, vtipně a s nadhledem hovořit. Pracovně jsme ji nazvali Od Klicpery k Varyšovi. Měl to být zprvu seriál, který by vycházel od příštího roku v Divadelních novinách. Domlouvali jsme jej snad deset patnáct let, ne-li déle. Pracovat jsme na něm chtěli – konečně a definitivně – v Úněticích toto léto… Už si činil i konkrétní poznámky, zadával jsem mu osobnosti a témata. Začali bychom uprostřed, Janem Kopeckým…


Umřel jste příliš mlád, pane profesore, pln nedosněných snů a plánů. Uprostřed nedokončených recenzí a rozepsaných knih. V blízkosti přátel a blízkých. Dvacet centimetrů od své ženy Mirky.


Myslíme na Vás. Chybíte tu a budete.



6 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše