• Natálie Preslová

Za vším hledej mámu



Na letošní Jiráskův Hronov jsem přijela na skok na den a půl. Měla jsem v plánu krátce navštívit seminář Janka Lesáka, dopřát si několik skvělých divadelních zážitků a celý den zakončit příjemným drinkem (nebo osmi) v příjemné společnosti. Všechno se mi nakonec splnilo, a dokonce se ani mně nevyhnulo setkání s mýtickou postavou Michala Zahálky, o které tu přede mnou hovořil Martin Špetlík, a která pod rouškou mlhy (anebo tmy v divadelním sále) směňuje láhve alkoholu za recenze.


Na rozdíl od Špetlíka jsem mu ale za tuhle výměnu vděčná, protože inscenaci Máma říkala, že bych neměla od Scény Kralupy, je stejně příjemné vidět, jako o ní zpětně přemýšlet.

A to i přesto, že samotný text britské autorky Charlotte Keatley, na českých jevištích jinak poměrně oblíbený, mě nijak zvlášť neoslovil. Příběh čtyř generací žen v jedné rodině popisuje systematické předávání rodinných traumat z matek na dcery – některá traumata přitom může zahojit čas, jiná se teprve časem rodí. Realistické mezigenerační dialogy střídají stylizované scény čtyř malých holčiček a jejich dětsky groteskního světa, které představují ten nejranější ženský pohled na svět, na vlastní tělo, vztahy nebo místo ve společnosti. Text má sice zajímavé momenty, často mě ale napadalo, jak příšerně by mohl působit, pokud by ho někdo inscenoval jako hodně závažné sypání soli do otevřených ran za neustálého křiku a tryskání slz. To se ale v tomto případě ani na chvíli nestalo a právě precizní režie a přesně vyvážené herecké herecké výkony totiž povyšují průměrný text na divadelní zážitek. Čtyři herečky (Alžběta Žitná, Helena Plicková, Tereza Libichová a Barbora Gottliebová) hrají s obdivuhodnou lehkostí postavy všech věkových kategorií, od malých holčiček po prababičky. V jedné rovině textu jim pomáhá jemná psychologická kresba charakterů, ve druhé spontánní dětská stylizace, která ani jednou nesklouzne do pitvoření nebo karikatury. Přesná je i práce s množstvím rekvizit a náznakových převleků, přestože by jich možná mohlo být o něco méně. Režie Jiřiny Lhotské tak působí jako přesně fungující mechanismus hracího strojku s baletkou, který by každá ze čtyř hrdinek příběhu mohla mít ve svém dětském pokojíčku. Zároveň ale inscenace nepůsobí odosobněně – naopak klidný a rytmicky přesný herecký projev dojímá možná víc než by dokázaly ty potoky slz. Ani ve chvílích kdy se na jevišti řeší velká traumata nikdo nezvýší hlas, z čehož v některých scénách až mrazí.


Při nočním psaní jsme se s vedle sedící Janou Soprovou bavily o tom, jestli může mít tahle Máma stejný dopad i na mužskou část publika. Některá témata, která se v ní objevují, jsou zkrátka velmi specificky holčičí. Já si osobně myslím, že samotný Keatleyové text ho mít spíš nemůže, ale jeho kralupská inscenace ano. Není totiž jenom o vztazích matek a dcer, ale také o tom, s jakým klidem a poslušností si můžeme nechat sebrat vlastní sny - a to už se týká nás všech.


Natálie Preslová


PS.: Mytický Zahálka by se chtěl krapet demytizovat: recenze deleguje nebohým kamarádům proto, že se ukázalo, že kombinace „dvě recenze denně“ a „náhradní lektor PC“ je dlouhodobě neudržitelná. Jinými slovy: Zahálka investuje do alkoholu a může za to Horký.


51 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše