• drtina53

Záležitost stylu

Nevěřím příliš na národní vlastnosti. Je ale prostě třeba připustit, že v zábavném žánru existuje soustava kódů, které jsou pro tu kterou kulturu charakteristické. V české komediální kultuře je to rozhodně parodie. Nemůžeme přece hrát vážně za sebe to, co tak milujeme v jiných kulturách. Inteligentní český filmař nebude točit western amerického střihu, ale touhu vlastního publika po Divokém západě vyplní parodií, v níž se nic nenapodobuje, ale všechno sedí: Limonádový Joe.



Nemůže v době, kdy k vyšetřování je příslušná jedině Veřejná bezpečnost psát detektivku s hrdinným soukromým detektivem, ale může zasadit český sen o hrdinném soukromém detektivovi do Prahy doznívajícího 19. století. Mimořádně nadaný a v řemesle zručný scénárista se zapsal do dějin českého filmu pod jménem (vlastním) Jiří Brdečka. Jeho jméno ve spojení se jménem režiséra Oldřicha Lipského a s celou plejádou vynikajících herců čteme v titulcích filmů, na něž se s potěšením dívají i generace, pro které většina tvůrců (včetně herců) jsou už mrtvými klasiky.


Filmy Jiřího Brdečky a Oldřicha Lipského vytvořily skutečně hodnotu, o níž můžeme mluvit jako o českém komediálním stylu: je v něm směs naivně převzatého západního populáru, české gymnaziální recese, záliby ve vehiklech a vynálezech, odkazu výtvarné moderny a smyslu pro absurditu. Také se v nich pracuje s jazykem, a je to zejména jazyk literárního braku, respektive překladů západního literárního braku, v němž je obsažena i představa o tom, jak jazyk společností, o nichž nic nevíme, zní.


Převést scénář filmu Adéla ještě nevečeřela na jeviště znamená být si vědom stylu a v jevištní transformaci ho dodržet. To se Divadlu Radar – Hrobeso podařilo. Hlavní herecká dvojice Nick Carter – komisař Ledvina dobře zvládá jazyk se všemi hříčkami, zvraty a zcizovacími efekty. Oba herci ( Kryštof Mende a Ondřej Pečený) navíc na jevišti i svým zjevem a tělesným projevem vytvářejí s jistotou vystižené postavy, s nimiž je radost se komedií ubírat. Zasazení do vymyšlené minulé (ale ne zase tak dávno) doby podtrhuje operetní úprava Radka Balaše, jistou „levnou sešitovost“ příběhu zase pouze klavírní doprovod a pěvecky nepříliš náročné písně. Kombinace téměř filmových kostýmů a úplně jinak výtvarně stylizovaného rozžití zadního horizontu zase upomíná na jistou surrealistickou zálibu v lidovém žánru.


Všichni herci hrají, jak nejlépe dovedou, všichni zpívají (i když někteří o dost lépe než jiní) a tančí ve vstřícné, ale docela náročné choreografii a pohybovém aranžmá spolupracujícího Martina Packa. Člověk se baví tím, jak jim to jde a jak na to jdou chytře a ukázněně dodržují režisérem (Luďkem Horkým) stanovenou míru hereckého výrazu: díky kázni věc drží pohromadě a umožňuje publiku mít potěšení i z detailů. Do inscenace je vložena spousta práce všech složek a tenhle vklad se vyplatí a vrátí v podobě uznání publika, které je tím uznáno za partnera, který za to stojí. Adéla ještě nevečeřela je – a teď legrace stranou – náročné, na souhře celého ansámblu postavené divadelní dílo, kde bych si snad dovedla odpustit ansámblové finále, ale jinak mě na něm vlastně bavilo všechno.





29 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše