• Jitka Šotkovská

Well shake it up baby now!



Kdo si vzpomíná na inscenaci Sextánky, vtipnou i laskavou poctu prvorepublikové červené knihovně, kterou Ženský amatérský spolek ŽAS z Homoli odehrál na Hronově před nějakými patnácti lety, sliboval si od inscenace Dokud se tančí téhož souboru notnou dávku humoru, jevištní energie a sebeironie. A vstupní očekávání byla naštěstí naplněna měrou vrchovatou.



Kde se v Sextánkách soubor v čele s režisérkou a autorkou Stanislavou Kočvarovou strefoval především do vysmívaného i milovaného žánru, je v letošní inscenaci osobnější a snad i bolavější a na paškál si bere téma stáří. Soubor, kterému je evidentně vlastní groteskní nadsázka a pořádná dávka sebeironie, příběh buduje na přehledném a jednoduchém půdorysu srazu po letech - v nejdříve němé, pohybové expozici představí jednotlivé postavy, samotný abiturientský večírek pak nabízí realisticky zmotivovaný rámec, v němž herečky mohou postupně odvyprávět životní příběhy svých postav. Vybudovanou na podobném principu „ženských na táčkách“ jsme na Hronově ostatně před lety viděli třeba inscenaci Stáří není pro zbabělce souboru Třetí věk z Loun, se kterým má Dokud se tančí vůbec řadu styčných ploch, včetně bouřlivého diváckého přijetí.

Na inscenaci na první pohled upoutá živelnost a humor hereček, takže by se mohlo zdát, že dámy si prostě přišly na jeviště jen tak „zařádit“. Jedná se ale o velmi dramaturgicky, dramaticky i režijně prokomponovaný tvar. Už z úvodní sekvence je patrný cit pro budování gagu, rytmus (některé z pohybových akcí jsou přímo nafázované do hudby), timing a styl. Řada vtípků a taky kostýmní řešení s neforemnými lacinými parukami naznačí, že se budeme pohybovat na poli groteskní nadsázky, čímž si inscenátoři značně uvolní ruce a nemusí se obávat, jestli nebudou později „moc“. Jsou moc, ovšem z principu a přiznaně.


Pečlivě budované scénky, ve kterých se především variují nejrůznější stereotypy spojované se stářím, využívají nejrůznějších podob humoru – od slovního („tajemství pánevního dna – jo, dna, to je potvora – tak do dna, do dna“), situačního, ale třeba i obrazného v mizanscénách, kdy je jedna ze zpovědí pobožné zasloužilé matky a ženy v domácnosti stylizovaná jako kázání při Poslední večeři. Obzvlášt půvabná je scéna objednávání si v restauraci, kdy nerozhodné důchodkyně neustále mění své požadavky, až vyvedou z míry i otrlou, cynickou servírku. Herečky se ale strefují taky do problémů s inkontinencí, osamělosti, zapomínání, zneužívání medikace, komolení cizích slov, skrytého alkoholismu, hovorů o drahotě a dnešní mládeží apod. Jednotlivé vtipy jsou většinou chytře budované, pracuje se s repeticí, gradací i zdržovanou pointou, ale i tam, kde se jedná o poměrně prvoplánové nebo lacinější gagy se nikdy nesklouzne za hranu vkusu, protože protagonistky vtipy se samozřejmostí zahazují a ty košilatější podávají se sebevědomou noblesou. Zároveň je odzbrojující, jak se herečky nebojí ani trapna či se ukázat v nelichotivých, směšných a sebe shazujících polohách („Máš v řiti zaseknutou suknicu.“)


Ony stereotypy, které si spojujeme se stářím, se v závěru inverzně vypointují, kdy se důchodkyně nakonec ukážou jako největší pařmenky ze všech. Nejedná se o žádné babči, které si spojujeme s lidovkami a dechovkou, ale příslušnice generace, která vyrůstala na Beatles a rock and rollu a která to pořád umí slušně rozjet.


S vyprávěním životních příběhů jednotlivých postav se do děje postupně dostává více smutku a bolavých míst, především se ovšem artikuluje téma milosrdného sebeklamu, ke kterému se všechny ženy uchylují, aby se vypořádaly s tragickými aspekty svých životů – ať už je to malý důchod, nevěra manžela, život svobodné matky, nezáviděníhodné postavení milenky, nevděk dětí, osamělost apod. (Jako jeden z nejsilnějších zaznívá příběh pětinásobné matky v domácnosti, již opustil manžel s mladší milenkou a ona teď živoří s mizerným důchodem. Problematika ekonomické nerovnováhy v rodině, kde na sebe žena bere primární pečovatelskou roli, podaná s vahou konkrétní životní zkušenosti, vyznívá naléhavěji, než jak nás o ní denně informují stránky novin a sociologické studie.) Téma životní iluze metaforicky rozvíjí i vedlejší scénický plán, kdy se za scénou odehrává maškarní a jednotlivé masky stále agresivněji narušují abiturientský večírek bývalých členek tanečního souboru Mládí. Volba karnevalové zábavy pak umožní vygradovat inscenaci k silné pointě, kdy se jako poslední maškara na jevišti zjeví Smrt.


Ženský amatérský spolek ŽAS nelíčí stáří dojemně jako moudré, smířené a plné nadhledu, ale místy spíš jako hodně malicherné, bolavé a nedůstojné. Zdá se, že jediný recept, jak si život ulehčit, je brát ho s humorem.

Jitka Šotkovská


13 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše