• Jitka Šotkovská

Včelařův rok

Kladenský V.A.D. je soubor renomovaný, takže každé jeho vystoupení na Jiráskově Hronově vzbuzuje vysoká očekávání. Někdy – jako v případě někdejších Upokojenkyň jsou ještě překonána, jindy – jako v případě letošního včelařského opusu Úl téměř naplněna.


Celá inscenace má takové kvality, že kdyby jich dosahovalo leckteré z jiných představení hronovského programu, psala bych právě oslavný paján.


Ústřední kvalitou je herectví bez výjimky celého obsazení a vzájemná souhra kladenských. Ať jde o podehrávajícího Jana Červeného se smyslem pro přesný timing a gestický komentář, absolutní přetělesnění Jiřího Suka, nebo plastický projev Emy Spurné, která dokázala působit přirozeně a uvěřitelně i v tak herecky náročném úkolu, jakým je emocionální výbuch. Všichni pak skvěle drží svoje charaktery, i když nejsou zrovna v prvním plánu a divácká pozornost je směřována jinam. Je radost užívat si průběžné jednání všech těch nesourodých figurek.




Kolektivní režie pak dosvědčuje bohatou zkušenost s komediálním žánrem. Komika vzniká ať z vtipných kontrastů, jako hned na začátku, kdy se Parkinsonem sužovaný děda Jařela šourá kolem svazového transparentu s entuziastickým dvojverším „Jako včela chopí se díla / v svorné práci naše síla!“, nebo v přesně budovaných gazích, situačních i slovních. Pracuje se se zklamaným očekáváním jako v situaci pohřbu, kde se ukáže, že neumřel stařičký Jařela, jak divák z předcházejících narážek oprávněně čeká. Dobře fungují taky ironické mizanscénické komentáře k textu – třeba ten, když se všichni včelaři-trubci rojí kolem krásné Kláry –, stejně jako pointování jednotlivých scén. Snad jen ty časté přestavby mohly být trochu svižnější (a třeba jako ve včelím úlu činorodější?).


Inscenace skvěle funguje na úrovni scén, s celkovou kompozicí je to podle mě problematičtější. Snad třetinu hry zabere expozice, kdy se představují jednotliví členové svazu. Toto panoptikum roztodivných figurek a zasazení děje na schůzi ve mně bohužel vzbudilo dojem, že se bude jednat o hru typu Havelkova Společenstva vlastníků, kdy je jedna nepovedená domovní schůze modelovým obrazem neutěšeného stavu naší společnosti a kdy se postavy, zprvu zachovávající dekorum, postupně „odkopávají“ a odhalují svoji malost a omezenost. Záhy se ale ukáže, že toto není ambice textu. Žádná jiná nosná dějová linie ovšem není dostatečně silná, aby se stala hnacím motorem příběhu.


Postavám chybí dominantní dramatická situace, která by je nutila jednat, a dění na scéně se tak chvílemi „vleče“. Dominantním není ani boj mezi včelaři-zastánci moderních bio-eko- postupů či klasických chovatelů, mezi konzervativci a příznivci moderních technologií, stejně ani boj o nově příchozí mladou a víc než pohlednou „včelí královnu“. Otázka moru je taky jen jednou z dějových linek. Ve výsledku se tedy spíše než o pevně budované pravidelné drama jedná o scénické leporelo, sled obrazů ze života chovatelů včel. K dobré zábavě mi to rozhodně stačilo, ale přesto si myslím, že nápad, zvolené prostředí a autorské schopnosti Jana Červeného měly potenciál ještě větší.




11 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše