• Zdeněk Janál

Výzkum nebo sdílení? / Mluvit ještě neznamená vyprávět

Soubor Teď, nádech a leť pod vedením Davida Zelinky se již téměř celou jednu dekádu zabývá antropologickým výzkumem nešťastných oblastí světa – zabývá sepříběhy lidí z míst, která byla postižena různými typy pohrom, z míst, která běžný turista nenavštěvuje, z míst zanedbaných. Tahle místa však zjevně Davida Zelinku fascinují, neboť i v nich žijí lidé a prožívají své osobní životy, a to v podmínkách pro Středoevropana sotva komfortních.


Zelinka se jim pokouší přiblížit, pochopit je, s velkým empatickým vhledem. Úspěšně sbírá dokumentární materiál (osobní výpovědi) a následnězkoumá mezní formy divadelního ztvárnění – prozkoumává možnosti, jak tyto příběhy sdělit publiku. Zelinkovu prvodivákovi v případě Strategie růže však může pochopitelně přijít na mysl, že sleduje něco, co divadelní parametry mnoho nemá, projekt spíše sociální než divadelní, performery bez jevištních zkušeností. I já se tomu dojmu jen stěží bráním. A hereckou techniku aktérů/performerů/vypravěčů vskutku postrádám. Neznamená to však, že by nemohli vyprávět. Mohou. Zřejmě chtějí působit obyčejně, autenticky. Kladu si však velké otázky co se týká sdělnosti a inscenačních záměrů, a dokonce, jestli tento způsob performance není kontraproduktivní tomu, o co souboru jde. Výzkum jakoby převažoval nad potřebou divadelně sdělit…

Nicméně, sám soubor o„inscenaci“ Strategie růže v anotaci píše jakožto o „ne-představení“. A vskutku, byli jsme svědky setkání, které bychom mohli označit spíše za (dokumentární) performance než za divadlo, možná za divadlo vyprávěné, setkání, při němž se její aktéři pokoušejí publiku sdělit silné příběhy lidí, kteří zažili válečné konflikty, ponejvíce příběhy utečenců, kteří vzpomínají na své prožitky. Ty jsou obvykle neradostné. Ovšem jsou vyprávěny poměrně stroze, z čehož je cítit, že na hrůzy prožité již tyto osoby pohlížejí věcně. Nebo to takto vnímají sami performeři?


Strategie růže se na Jiráskově Hronově odehrála celkem v osmi reprízách (čtyřikrát za den) v komorním prostoru Myšárny, v němž byly rozmístěny židle v různých úhlech, čili diváci mohli pohlížet i jeden na druhého, vnímat dění každý z jiné perspektivy. Performeři již byli na svých místech a z ničeho nic začaly performerky (a autor konceptu David Zelinka) vyprávět kusé útržky příběhů, nejprve jen strohé věty, které se postupně prodlužovaly v příběhy, následně se však začaly promluvy překrývat, čili divák, který naslouchal jednomu příběhu, mohl být záhy zaujat jiným – respektive původní příběh se mu ztratil, pokud neseděl poblíž toho, kdo ho vyprávěl. Tento princip zmnožení pak pokračoval až do konce, přičemž ještě v různých intervalech performeři zpívali ukrajinské lidové písně, nejprve jen jeden hlas, poté se ostatní přidávali až na závěr zazněl delší hromadný zpěv. Ono zmnožení hlasů a příběhů (které se na světě odehrávají souběžně) působilo na publikum poměrně zneklidňujícím dojmem. A z mého pohledu tento princip funguje spíše jako zajímavý intelektuální koncept „nanečisto“, ale jeho realizace myslím nepřispěla ke sdělení – neboť celá řada diváků byla až iritována tím, že vyprávěné příběhy nejsou uvnímatelné do konce. Pokud soubor chtěl, aby došly do srdcí diváků, tak si tuto cestu zkomplikoval až příliš.


Pokud byl záměr, aby divák vnímal problematiku složitosti osobního života v oblastech zasažených válečnými konflikty více seshora a spíše racionálně, čili samotný koncept a úhel pohledu inscenátorů, pak se to částečně daří. Ale o silném emocionálním zážitku pochybuji, osobně jsem ho neměl, nicméně nelze ho vyloučit. Co však lze říct s jistotou je, že soubor vnímání divákům neulehčuje – a cítím zde proto podivný rozpor v tom, že inscenátoři se až pacifisticky (dokonce až s parametry ezoterické seance) snaží ovlivnit divákovo vnímání utečenců, kteří se dnes pohybují kolem nás, pomoci mu pochopit jejich životní osudy, ale využívají strohé divadelní prostředky, k divákovi nevstřícné a technicky naprosto nedokonalé – od mluvních vad přes monotónní rétoriku po vyprávění příběhů do vzduchoprázdna namísto jejich adresování konkrétním divákům. Možnost společného rituálu se tak rozplývá v pouhou „okolochodnost“ bez celkového společného spirituálního prožitku a zážitku, který ale snad, troufám si říct, cílem této performance být mohl. Ovšem!


Dochází k němu dle mého soudu v dílčích momentech – za nejsilnější považuji navyšování míry zpěvu, který po jednotlivých příběhových pasážích funguje jakožto očistný moment, upozorňuje na tradici a (se)trvalost komunitního života či života vůbec – jsou to písně lidové, čili zobecnitelně písně předků těch, kteří Davidu Zelinkovi či souboru své příběhy vyprávěli; lidové písně jakožto vyústění celé sumy příběhů.Kontinuita života tak pokračuje dál, i přes množství vylíčených hrůz a poskytnutých svědectví. Růže se totiž svými trny vždy ubrání.


Nicméně, i divák může u Strategie růže zaujmout obranný postoj.

12 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše