• Jan Šotkovský

Výčepní se mění, pivo zůstává (pořád stejně hnusné)


Tobě nepřipadá úžasný, že chlápek, kterej žil před dvěma tisíci let, napíše něco, co je pořád aktuální?, ptá se řečnicky Boris svého kamaráda Marka v Obrazu Yasminy Rezy. No jo, to se holt klasikům stává, odvětí břitce Marek.


Stává se to i praotci celé západoevropské politické satiry Aristofanovi. Vezměme v potaz zápletku jeho Jezdců (napsáno 424 let před naším letopočtem!). Když z ní vypustíme specifické reálie Aristofanových Athén, dostaneme zhruba tento příběh: parta šíbrů je znechucena tím, jak si zručný demagog a čachrář osedlal přízeň lidu (u Aristofana personifikovaného s velkým L), všestranně mu podlézá a lichotí a tím je od něho odstavil (dnes by se zřejmě řeklo „přerušil zaběhnuté penězovody“). Šíbři si však poradí: dovedou najít ještě zručnějšího demagoga a čachráře, který se ukáže být ještě účinněji primitivním a v podkuřování lidu ještě šikovnějším a bezostyšnějším. Když si jej lid vyvolí a odvrhne demagoga předchozího, udělí mu demagog nový ráznou lekci a postaví zhýčkaný lid takříkajíc do latě.



Dlužno dodat, že u Aristofana je to vlastně celkem happyend, v inscenaci mosteckého souboru Reservé je naopak jasno, že poměry se k lepšímu v ničem nezměnily, jen lid si takříkajíc utáhne opasky. Vstupujeme do časů rozpočtových škrtů, je po volbách, přízeň voličů si už není třeba kupovat, naopak se bude platit, jak výmluvně praví poslední replika mostecké inscenace. Komu to nic z okolní politické reality nepřipomíná, šťastný to člověk.


Svým dryáčnickým gestem a pochopením pro rázné kontury lidového divadla je to myslím inscenace opravdu aristofanovská, šťastná dramaturgická trefa i zdárné inscenační vyrovnání s nesnadným úkolem. Ne všichni herci pravda utáhnou plenérový prostor i nezbytnost razantního mluvního projevu tak suverénně jako Veronika Bíbová a Barbora Gréeová v roli Sluhů lidu a Jana Havlová jako náčelník Sboru jezdců, ale to je pochopitelné a vlastně pominutelné. Můj hlavní trabl s mosteckými Jezdci leží jinde: myslím si, že ostrý a jednoznačný politický apel inscenace brzdí to, že Aristofanovo slovo není na dnešním divadle zdaleka tak působivé jako Aristofanův příběh. Respektive je daleko archaičtější a méně srozumitelné.


„Do mnohého kusu (…) je třeba zasáhnout radikálněji, jak úpravci, tak režisérovi. Tomu, kdo Aristofana opravdu zná, je to zcela jasné: nelze jednat jinak, chceme-li vůbec něco z jeho kladných hodnot, stále ještě významných, zachránit pro dnešní jeviště.“ Tato slova napsal muž, který pro českého Aristofana vykonal mnohé – překladatel Ferdinand Steibitz, jehož překlad Jezdců z úst mosteckých zní. Byl to ve své době překlad silně aktualizovaný a modernizovaný, ale marná sláva, je datován rokem 1940. Pokud bychom chtěli mít po všech stránkách zpřítomnělého Aristofana, neobešel by se zřejmě bez zcela současného překladu. Anebo ještě lépe by bylo najít nějakého nového Wericha, Suchého či Žáčka (nemá Jan Duchek pár měsíců volna?), který by Aristofana přepsal na míru nám a naší době. Takový by možná dokázal vymyslet, co zábavného by mohlo být na výstupu Sboru jezdců pro dnešní publikum a dokázal by, aby za nepřítomnosti Paflagona a Jelitáře napětí prudce nepokleslo.


Chápu, že tento nárok leží mimo možnosti amatérského souboru, ale nemohu si pomoct. Stejně ale musím jedním dechem dodat, jak sugestivně cítím základní gesto inscenace: ublemcaný, ulepený svět, kde se v pachu zvětralého piva stále vedou tytéž řeči u stejných politých stolů. Hospodští se mění, ale pivo je pořád stejné a stejně hnusné a stejně šizené. A Karel Gott, ten nám k tomu bude sladce pět už napořád.


Jan Šotkovský


16 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše