• Jitka Šotkovská

Václav Havel: Vernisáž (tlustá tužka na plátně, 1975? či 2022?)



Havlovy jednoaktovky, nejvíce Audience a Vernisáž, jsou tituly pro inscenátory lákavé a je zcela pochopitelné, proč právě po Vernisáži členové DS Vojan z Libice nad Cidlinou v čele s hostujícím režisérem Jaromírem Hruškou sáhli. Vedle atraktivního jména autora nabízí komorní obsazení, atraktivní herecké příležitosti, vtipnou jazykovou a kompoziční výstavbu a společenskokritický přesah. Zároveň ovšem taky nemalá úskalí. Havlovy hry jsou silně spjaty s dobou svého vzniku a pro využití jejich satirického potenciálu je nutná rezonance s aktuálním světem mimo prostor jeviště. Vznikaly v době nastupující normalizace, kdy se Havel z prominentního autora a intelektuála šedesátých let stal disidentem nuceným živit se v dělnických zaměstnáních, a represivní mocenský systém, kterému se některé postavy přizpůsobují a jiné se mu snaží vzdorovat i za cenu nemalých osobních ztrát, je úhelným kamenem jejich dramatického světa. Každý, kdo se rozhodne je inscenovat, si musí položit otázku, co s nimi dnes? Jak je hrát v době, která se tak zásadně proměnila? Mají se inscenovat jen jako historická zpráva o totalitním politickém systému, který minul? Nebo se v nich dají najít paralely k dnešní společenské situaci?


Jaromír Hruška se zdá se rozhodl vydat druhou, aktualizační cestou, jak naznačuje už scéna, které dominuje popartový portrét Miloše Zemana. Aktualizace nabízí několik pěkných, trefných scénických nápadů. Michal jako moderní muž, který uklízí a nosí dítě v ergonomickém nosítku, zatímco Věra medituje, nebo světla, která se ovládají zatleskáním, takže nabídnou jak efektní možnost předvést se hostitelům při zahájení jejich domácí vernisáže, tak gag, kdy se nechtěně vypínají při Michalově gestickém naznačování soulože.


Záhy se ale ukáže, že aktualizace je víc než nedůsledná. A to jak v dramaturgicko-režijní koncepci, tak v konkrétních režijních a hereckých řešeních. Michal za vrchol exotiky stále považuje cesty do Švajcu a vozí odtamtud nahrávky německých verzí hitů Karla Gotta či pokleslých popových šlágrů Ralpha Siegela, hitmakera diskoték sedmdesátých a osmdesátých let. Poslouchal by někdo dnes německou Včelku Máju jinak než ironicky? A i kdyby ano, chlubil by se tím před kamarádem intelektuálem? Na dítě-panenku v nosítku nebere Michal sebemenší ohledy, takže mu nechá kinklat hlavičku, až každý rodič v publiku, který někdy nosil své dítě, musí trnout, jindy zcela bezostyšně dítěti kouří přímo do obličeje. Navíc miminko v šátku rozhodně ještě nemůže mluvit, takže dítě, nad jehož hláškami se Michal s Věrou rozplývají, je ještě nějaké jiné, než je to na jevišti? Nebo okázalé přiznání umělosti panenky (přitom by šla snadno potlačit přetažením nosítka či šátku přes hlavu dítěte, jak se to u spících mimin kvůli opoře běžně dělá) je nějakým zaumným odkazem na Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové, kde se ukáže, že ústřední manželský pár ve skutečnosti dítě nemá?


Zásadní je pak uchopení postavy Bedřicha. Je to Bedřich roku 1975, nebo 2022? Bez konkrétního dobového zakotvení nedává jeho postava smysl. Proč dnes pracuje v pivovaru? S kým se podle Michala a Věry zahazuje? Co omezuje jeho životní podmínky? Zároveň svým ráčkováním jasně odkazuje k samotné postavě Václava Havla.

Nejasné jsou pak i vztahy mezi postavami. Minimálně v případě Věry se jejím neustálým komolením výrazu „ze Švajcu“ na „ze Švýcu“ podtrhuje, že je to v podstatě jednoduchá blbka. To podporuje i okatý nevkus jejich bytu (jehož zařízení je zas Michalova práce), který je směsicí starožitného nábytku, moderních obrazů a etnokýče. Co jsou tito lidé zač a proč má intelektuál-spisovatel Bedřich (v Hruškově akcentu Havel) potřebu s nimi udržovat vztahy? Že by mohli být kdy přátelé a zřejmě stejní intelektuálové jako Bedřich, jejichž cestu rozdělilo podřízení se dobovým poměrům, resp. jeho odmítnutí, se z inscenace nejeví moc pravděpodobné.

Když neznáme konkrétní okolnosti, které postavy dovedly k jejich životním volbám, zůstává jen laciná hříčka o konzumentarismu, sázející na hrubozrnnou komiku jako v případě vlasu zapečeného v grumbles. Prázdnotu vztahu Věry a Michala režisér zbytečně podtrhává tam, kde by pozornému divákovi sama došla, nedaří se mu dostát ani gradaci a rytmizaci Havlova textu. Vernisáž přitom není jen jednostrunnou moralitou o povrchním přitakání konzumu, s vědomím enormního společenského tlaku začátku sedmdesátých let na konformizaci jedince můžeme i u postav Michala a Věry vidět určitý tragický rozměr. O tom, že Havlova hra nemusí o tento rozměr přijít ani přenesením děje do demokratických poměrů, svědčila důmyslná inscenace souboru GT Hlinsko, kterou jsme na Hronově mohli vidět před několika lety.


Libická Vernisáž je podle mě špatně založená už v samotném začátku, v dramaturgickém ohledávání textu a tématu. Vlastní realizace už tyto limity stěží překoná. Je mi to líto. Myslím si, že libičtí herci, obzvláště výborný Tomáš Čivrný v roli Michala, by si zasloužili hrát v lepší inscenaci.


Jitka Šotkovská


11 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše