• Jana Soprová

Umění už dnes není tak lákavý obor jako v minulosti

Alexandra Štefková a Renata Jurčová z Národného osvetového centra (NOC) v Bratislavě přijely na Jiráskův Hronov v podstatě jako jediní zahraniční hosté. Představily výstavu, která je k vidění ve Wikov aréně do konce festivalu. Vzhledem k tomu, že NOC je vlastně instituce podobná české organizaci NIPOS/ ARTAMA, zajímalo nás, jak funguje amatérské divadlo na Slovensku.



Ráda bych vás a práci NOC představila účastníkům Jiráskova Hronova. Můžete nejprve říci něco o sobě?

AŠ: Já jsem vystudovala na VŠMU divadelní vědu, dramaturgii a režii. Byli jsme takový experimentální ročník, kde nám tyto obory spojili dohromady. Bylo to úžasné, ale náročné. Pak jsem dělala doktorát o současném španělském divadle, takže jsem kvůli získání informací musela na čas odjet do Španělska. Když jsme se vrátila, kromě učení na konzervatoři a psaní článků jsem začala na poloviční úvazek pracovat v Národním osvětovém centru. Protože pocházím z ochotnického souboru, už jako dítě jsem začínala v dramaťáku, tato oblast mi byla vždycky blízká. Takže se časem poloviční úvazek změnil v úvazek celý. Teď pracuju v divadelním oddělení, jsem odborný pracovník pro amatérské divadlo. Tak jako mají Čechy oddělní ARTAMA, my máme ONU (Oddělení neprofesionálního umění). Vedle divadla se soustředí na fotografii, film, hudbu a přednes.


A vy se zaměřujete speciálně na dětské divadlo?

AŠ: Ano, na dětskou dramatickou tvorbu a dospělé hrající pro děti. A taky na zahraniční spolupráci, která ovšem v tomto období není téměř žádná.


A co vy, Renato?

RJ: Já jsem začínala na konzervatoři v Košicích a vystudovala jsem dramaturgii na Vysoké škole múzických umění. Od letošního března pracuju v Národním osvětovém centru jako odborný pracovník pro umělecký přednes. Dlouhá léta jsem byla amatérskou režisérkou různých divadelních souborů a zároveň jsem učila na Základní umělecké škole v Levicích na literárně-dramatickém oboru.


Už jste někdy navštívily Jiráskův Hronov?

AŠ: Ano, několikrát, Poprvé ještě jako dítě, to si pamatuju jen matně. Ale poslední léta se snažím přijet každý rok a vždycky přivézt nějaký slovenský soubor. Velmi ráda se sem vrací a setkávám se s přáteli.

RJ: Já jsem tu poprvé a velmi mě těší, že tu můžu být. I když jsem asi nezažila tu atmosféru, kterou je festival pověstný. Moc se mi líbí vítání souborů na schodech, z toho jsem byla nadšená.


Na Slovensku máte festival srovnatelný s JH, tedy Scénickou žatvu. Kdybyste to měly srovnat – liší se rozsahem či koncepcí, nebo naopak má hodně společného?

AŠ: Koncepce je velmi podobná, protože v dobách Československa byly naše národy, a tedy i tyto festivaly mnohem víc propojené, navzájem jsme se inspirovali. Takže podobně jako u vás máme na Scénické žatvě vítěze z postupových přehlídek všech divadelních druhů a žánrů, včetně přednesu a divadla poezie. Do off-programu taky zveme profesionály jako inspirativní představení. A součástí jsou i workshopy, přednášky, semináře a diskuse s profesionály. Zkrátka, koncept je velmi podobný.


Které z amatérských divadel je na Slovensku v dnešní době nejprogresivnější?

AŠ: To je složitá otázka. Velmi výrazný je DISK, který byl i na JH. Blaho Uhlár, který je profesionální režisér, s nimi pracuje dlouhá léta formou kolektivní autorské tvorby. Na začátku zkoušek nemají text ani téma, a v průběhu zkoušení z toho vznikne inscenace. Poslední inscenace jsou koncipovány jako mozaika fragmentů. Jsou to epizody, jednotlivé výstupy na nějaké téma, ze kterých je inscenace složená. A pro mnohé, divadlem nepoučené diváky je to velmi avantgardní - stává se, že během představení odcházejí, ať už kvůli vulgárním výrazům nebo nahotě na jevišti. Jinak mám pocit, že se u nás daří spíše tradičnějšímu divadlu.


Jaké je to v oblasti přednesu a divadla poezie?

RJ: Myslím, že přednes dnes zažívá celkem zajímavé období. Hlavně v přednesu se v posledních letech objevují různé zajímavé pokusy, včetně experimentálních. Kromě Hviezdoslavova Kubína, jako celostátní postupové přehlídky, tak funguje Prednášam, teda som, což je mezinárodní přehlídka přednesu poezie, prózy, monologů a experimentálního přednesu základních uměleckých škol, které organizuje ZUŠ v Kremnici, konkrétně Peter Luptovský. Mnohé experimentální přednesy zaznívají na obou přehlídkách. Takovými zajímavými osobnostmi posledních let v přednesu, ale i divadla poezie jsou Marica Šišková, Štěpán Foltán, Peter Luptovský a taky moji svěřenci.


Vaše Národné osvetové centrum vydává časopis Javisko, které je věnováno vyloženě amatérskému divadlu? U nás papírová Amatérská scéna zanikla a přesunula se jen na web.

AŠ: Kdysi Javisko bylo v podstatě jediným zdrojem i pro profesionální a amatérská divadla, ale v posledním období se profiluje jako odborný časopis pro neprofesionální divadlo. Přesahy tam samozřejmě jsou, například v inspirativních rozhovorech s profesionálními tvůrci, kteří často pracují s amatéry. V poslední době se hodně diskutuje, co s tím časopisem dál. Nedávno vyšel sborník k 50. výročí tohoto listu, patří mezi nejstarší divadelní časopisy v Evropě, ale stále se diskutuje nad tím, zda ho nechat v tištěné podobě, nebo jen on-line. Zatím se přikláníme k verzi, že by existovalo obojí.


Máte pocit, že o práci v amatérských oborech je stále zájem, nebo se snižuje?

Obávám se, že hlavně na Slovensku je zájem menší. Netýká se to ovšem dětského divadla. Tam je to opravdu úžasné, máme stovky a stovky souborů a skvělé pedagogy, kteří se chtějí stále vzdělávat. Ale se studentským a dospělým divadlem už je to horší. Je citelně méně souborů, které kontinuálně pracují. Spíše v posledních letech existují soubory, zejména ty studentské, které udělají dvě tři inscenace a zaniknou.

RJ: Umění už dnes není tak lákavý obor jako v minulosti. Ale co se týká uměleckého přednesu, nemůžu si stěžovat. Kubín má v ZUŠ stále ještě zvuk, díky tomu, že pedagogové dostávají nějaké body, takže mají motivaci. Ale mně se tenhle přístup moc nelíbí.


Jak jste přežívali koronu? Uskutečnily se festivaly?

AŠ: U nás to kvůli hygienickým opatřením bylo komplikovanější než v Česku, protože pravidla byla nastavena mnohem dříve a přísněji. Takže postupovky vůbec neproběhly, a vše se posunulo na podzim. Pak ale přišla druhá, silnější vlna, takže to, co jsme plánovali, nebylo možné realizovat. Nicméně, v prosinci se uskutečnila Scénická žatva on-line. Soubory, které měly připravené inscenace, je natočily na videa a ta jsme sdíleli na našich stránkách. On-line byla i porota a lektoři. Součástí byl i kvíz o vzniku Národního divadla a prvních profesionálních hercích, z nichž mnozí vycházeli z ochotníků. Loni jsme totiž slavili výročí 100 let Národního divadla a 190 let od prvního ochotnického představení v Liptovském Mikuláši. Takže na rok 2020 jsme měli neskutečné plány v profesionálním i neprofesionálním divadle, ale většina z nich se úplně zrušila nebo přesunula.


Jak to bude se Scénickou žatvou letos?

AŠ: Koncem srpna nás čeká v Martině 99. ročník Scénické žatvy a doufám, že bude už s živými lidmi. Dramaturgická rada vybrala účastníky z přihlášených a natočených inscenací. Zároveň už se chystáme na 100. Výročí Scénické žatvy příští rok.


10 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše