• Zdeněk Janál

Trubčí shromaždiště, aneb Problém s matkou


Divadelní soubor V.A.D. Kladno je návštěvníkům Jiráskova Hronova důvěrně známý, neboť své inscenace zde prezentuje poměrně často, což dokazuje, že kladenský soubor patří k největším stálicím v amatérském (či spíše nezávislém?) divadle a je zárukou divadelních kvalit. Zejména v oblasti autorského divadla a divadla komediálního (ale nejen). Novinka Úl z pera Kazimíra Lupince, čili vedoucího souboru a režiséra inscenace Jana Červeného, je ukázkovou prací, ze které je patrné, v čem je soubor silný – originální autorský text s ambicí o přesahy, kolektivní souhra v jednom typu humoru či komediální stylizace, naplnění osobité poetiky od všech členů souboru, záliba v nadsázce i absurditách, úspornost či minimalismus ve volbě a způsobu užití jevištních prostředků.


Jak přiznává sám autor hry Úl, při jejím psaní se inspiroval na schůzích základní organizace Českého svazu včelařů na Kladně, jejímž je nejen členem, ale také zapisovatelem. Po mnoho let sbíral materiál, než se rozhodnul toto prostředí a skutečné příběhy (v uměleckém posunu) divadelně zpracovat. Správně vycítil vděčnou komediálnost tohoto prostředí i širší možnosti témat s ním souvisejících – a pokouší se skrze včelaře a jejich svět vyprávět i šířeji o naší společnosti (například problematika dotací a jejich zneužívání – drobné české podvůdky ad.). Díky autorově osobní zkušenosti se včelařstvím je vše ve hře z odborného hlediska přesné, co se týká faktografie, včelařských postupů, včelařských pomůcek atd. A jeho vylíčení jednotlivých postav působí autenticky – což samozřejmě podporují jednotlivé herecké výkony; a je pozoruhodné, že se takového efektu daří docílit i skrze místy velmi silnou groteskní stylizaci některých z nich. Včelařské schůze se v inscenaci opakují (v ději vždy po čtvrt roce) a jsou tak dramatickými pasážemi, ze kterých se pak rozehrávají dílčí komediální situace, rozvíjejí se vztahy a konflikty. Autor tak přesně naplňuje i podtitul své hry „včelařské divadelní rondo“. Tím je dramatický systém hry Úl trochu odlišný od hry Jiřího Havelky Společenstvo vlastníků, v níž se u jednoho stolu schůzuje po celou dobu. Přesto si určitých podobností nelze nevšimnout a je nutné to i zmínit, neboť v obou případech se jedná o suverénní fenomény současného divadla, které vycházejí z principu schůzování.


Rovněž velmi dobře vychází propojení společenství včelařů a samotných včelstev, v organizaci jejich života, parafrázování mužského a ženského světa, respektive světa trubců a včelí královny – včelí matky. Takovou matku – pokladnici Květu – mají i včelaři mezi sebou, je jejich stálicí do chvíle, než se objeví nová členka ZO Klára, která přináší novou krev, nové pohledy například na financování spolku. Dochází k přirozené obměně, samozřejmě za četných konfliktů, tak jako se obměňují matky ve včelstvech („má problém s matkou“, později „má problém s dcerou“). Autor si komediálně pohrává i s tématem sexismu, ve více rovinách. Vkusně až poeticky i dojemně, když staří trubci – staří včelaři mohou na Kláře oči nechat a chtějí jí se vším pomoci a „stará matka“ Květa běsní. Ale příroda je neúprosná pro všechny stejně (a téma cykličnosti a proměny podtrhuje i to, že děj se odehrává během jednoho roku). Mezi včelaři je i včelař mladý a ten již včelaří moderními způsoby, což mladé a pokrokové královny přitahuje… Ženský element se postupně projevuje jako rozhodující, oproti výchozí situaci, kdy se sejdou ke schůzování především muži – ti však řeší drobnosti a stále dokola ty stejné, jejich repetice funguje jako citlivá parodie. Příkladem může být včelař, který vždy s velkými gesty přichází s nutností včelstva léčit a zničit roztoče. Ano, každý zde má svoje hlavní téma, svůj úkol ve společenství. Ale skutečně podstatné záležitosti pak řeší zmíněné ženy. A pak třetí ženská postava – veterinářka – přijde jako arbitr vyřknout soud nad včelaři se zničujícím poselstvím o včelím moru. Nejprokreslenější postavou je předseda spolku, který vše ovládá, pokouší se svést mladou Kláru. Ovšem nakonec se mu hroutí svět jak jeho vlastního mužství, trubci holt stárnou, tak včelařský, když musí na základě „rozsudku“ veterinářky své včelstvo spálit… A je logické v principálském systému, že právě předsedu hraje autor hry a režisér inscenace.


Silou inscenace je i jednoduchost její scénografie – jednotlivá prostředí jsou utvářena přeskupováním nástavců včelích úlů. Slouží jako stoly na schůzi, v restauraci – až se pak stanou i tím, čím skutečně jsou, úlem. Ovšem práce s nimi v přestavbách by se snad dala ještě trochu zjednodušit a zrychlit, popřípadě více divákům zveřejnit. Co jim však pomáhá, je hudební – zvuková složka (Let čmeláka): slyšíme zvuk včel, chvílemi klidných, chvílemi rojících se – v proměně dle toho, jestli je mezi včelaři zrovna klid nebo se rojí.

Závěrem lze již pouze konstatovat, že Úlu zkrátka není mnoho co vytknout. A z mého pohledu se jedná o výjimečný počin v oblasti amatérského činoherního divadla, možná nejen letošní sezóny.



10 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše