• Jana Soprová

Tragédie vzniká z komedie

Rozhovor s režisérkou ŽAS Homole Stanislavou Kočvarovou



Jak jste se daly dohromady s ženami a dívkami? Jsou skutečně všechny z Homolí?


Všechny z Homolí nejsou, jsme i z Budějovic, což je asi osm kilometrů od Homolí. Spolupráce vznikla tak, že mě oslovila spolužačka ze střední školy, se kterou jsme dělaly divadlo od šestnácti. Ona se pak vydala jinou cestou, ale před důchodem se k tomu chtěla vrátit. A protože já jsem se divadlem zabývala celý život, oslovila mě, že by ráda v Homolích něco vytvořila. Tak jsme začaly a pak se nabalily ostatní, které chtěly.


Jste dost velký spolek. Kolik vás je?


Asi patnáct. Některé na chvíli přeruší, třeba kvůli mateřské, ale víceméně držíme stále stejný počet.


Byl spolek koncipován do začátku jako výhradně ženská záležitost?


Ano, od prvopočátku jsme Ženský amatérský spolek.


Jste nejen režisérka, ale zároveň autorka textů. Předpokládám, že texty jsou psány na tělo konkrétním představitelkám. Podílejí se na nich i herečky? Jak to funguje?


Vždycky se to píše tak, aby si zahrály všechny. Ač se to nezdá, je text napsán přesně, i když to vypadá jako improvizace. Ale ve skutečnosti se většinou improvizuje jen při chybách.


Jak dlouho inscenaci připravujete?


Za dobu naší historie – což je sedmnáct let - děláme představení jednou za dva až tři roky. Jednu věc zkoušíme asi rok, scházíme se jednou týdně, ale většinou toho moc neuděláme. Až ve finále si dáme dva víkendy za sebou, kdy konečný tvar dorazíme.


Konkrétně k tomuto projektu: jak jste přišly na téma?


Název evokuje téma “dokud se tančí, ještě se neumřelo”. Protože jsme se setkaly už i s tím odcházením, byla to prvotní myšlenka. Všimla jsem si, že v určitém věku už některé ženy přestávají tančit. Tak jsme si řekly, že to je dobré téma pro nás – a tančíme dál …


To ovšem není vaše nejnovější inscenace. Která je ta zatím poslední?


Je to Lock-downův syndrom. Zatímco v téhle inscenaci hrají velké role starší ženy a mladé ochotně a pokorně slouží v epizodních rolích, v Lock-downově syndromu je to právě naopak. Slíbila jsem totiž našim mladicím, že uděláme něco, kde budou mít hlavní role ony. Takže mladé ženy hrají personál v domově seniorů a starší hrají důchodkyně, jak jinak. Jedna zajímavost – když jsme hru odpremiérovali, přišla za mnou ředitelka domova důchodců a ptala se, jestli mám osobní zkušenost s pobytem v takovém zařízení. Samozřejmě nemám, a myslela jsem si, že v textu přeháním, ale ono to tak prý opravdu chodí.


Myslím, že u témat tohoto typu her je důležitý humor, schopnost udělat si legraci samy ze sebe. A ten vašemu spolku rozhodně neschází. Vy prý píšete pouze komedie?


Vždycky je tam nadhled. Kdyby to bylo vážně, tak by to herečky asi ani neuhrály. Je to tak, že u nás z tragédie vždycky vznikne komedie.


-jas-


6 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše