• Eva Spoustová-Málková

Ten, co se povedl



Počáteční otázku, kterou jsem si kladla: „proč by zhruba dvanáctileté - třináctileté děti (ještě) hrály pohádku o ošklivém káčátku“ nahradilo záhy šimravé divácké potěšení z projevu „normálních přirozených dětí“, použitých kostýmových „prostředků“, výtečného hudebního doprovodu, společného zpívání, vytvořeného vlastního textu, hereckého výrazu, civilního autentického projevu „šediváčka“, dostředivé kamarádské účasti jevištních spolutvůrců beze stopy jakékoli křeče atd.

Dalo by se možná polemizovat se stínovým divadlem „s vodičkou“, ale dá se také říct: „proč to právě takhle nepoužít? V rámci běžných ZUŠkových možností je to docela vhodné řešení a je to, koneckonců, vzhledem k celku docela dobře funkční záležitost…

Cenné mi připadalo, že účinkující téma vzali evidentně za své, že chápou „jinakost“ a vyrovnání se s ní jako téma pro sebe velmi aktuální. Bylo navíc patrné, že pracovali všichni společně – jistě i během procesu vzniku celé věci, nevnímala jsem nějaké „sólisty“ a „křoví“, poskytovali si citlivě vzájemně prostor a i v situacích, kdy byly postavy „proti sobě“, nebo byla situace postavena způsobem „hlavní hrdina kontra gang opozičníků“, bylo cítit, že jako lidé „partneří“ s velkým porozuměním a citlivostí vůči kamarádům. Vnímala jsem v předváděném jejich osobní výpověď a ve způsobu, jakým vypovídali navíc i sympatickou (nijak vnějškově „nepředváděnou“ - nevykalkulovanou) „bezelstnost“. Představení bylo nápadité, humorné, přehledné, typy (instruktor plavání, letecký instruktor, kachnopsycholožka) výstižné.

Dokážu si představit, jaký úkol je pro kluka tohoto věku sám zazpívat na začátku představení (kdy se teprve prolamuje přirozená bariéra mezi jevištěm a hledištěm) písničku takto jednoduchým (zdánlivě obyčejným) způsobem, je k tomu zapotřebí velká vnitřní statečnost – je to velký risk. Herec v takové situaci musí mnoho ze sebe investovat. Právě k takto „obyčejnému bytí“ na jevišti je třeba velké síly osobnosti. Zásadní předností hlavního představitele je právě míra jeho vnitřní síly k tomu „jen tak obyčejně být“. Vypadá to, že nic nehraje – jen zkrátka JE – takový jaký je. Zcela odpovídající roli. Obdivuhodné.

Hudebník, sedící na scéně, odvádí ve prospěch celku svůj mimořádný kus práce. Vyzařuje energií tvůrce. Zdá se mi, že jsme viděli krásnou ukázku citlivého vedení dětí „ve složitém věku“, při kterém pedagog poskytuje dětem dostatek prostoru k samostatné tvůrčí práci (s bonusem dobře živeného vědomí zodpovědnosti každého z účinkujících za celek ve smyslu: „jeden za všechny – všichni za jednoho“). Děkuji za hezký zážitek.


Eva Spoustová-Málková


6 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše