• Jitka Šotkovská

Tak sorry Montessori?


Při sledování inscenace Maria M brněnského souboru PolaroID pracujícího při Divadle Polárka jsem si znovu uvědomila, jak šťastné bylo rozhodnutí letos na Jiráskův Hronov pozvat inscenaci Emil čili O Háchovi pražského Divadla D21. Minimálně u souborů postupujících na Jiráskův Hronov z Mladé scény (ale často i z jiných přehlídek) je v posledních letech vidět zvýšený zájem o dokumentární divadlo, a Jarkovského a Vašíčkova inscenace tak může vskutku naplnit svůj potenciál inspirativního představení.



Maria M za mě má téměř vše, co dělá dobré dokumentární divadlo dobrým dokumentárním divadlem. Atraktivní objekt zájmu, tedy silné a nosné téma, jakým život a odkaz Marie Montessori bezesporu je, zaujetí tématem a vlastní názor na něj, stejně jako nápadité jevištní prostředky, které vstupní materiál zdivadelňují.


Životní osudy i význam na Nobelovu cenu třikrát nominované reformátorky školství je natolik zajímavý, že i strohé sdělování faktů je divácky atraktivní. Mladí inscenátoři ho zároveň mají potřebu neustále komentovat a z osudu Marie Montessori vypichují především dvě témata, jim zřejmě nejbližší. Předně postavení ženy ve společnosti, kdy byla Maria první Italkou vystudovavší medicínu a při cestě za svým cílem musela zdolávat nemalé překážky (paradoxně se i vzdát výchovy vlastního syna, jak neopomene jedna z hereček zdůraznit). Za druhé pak vůbec napětí mezi moderními, ovšem už více jak sto let starými metodami Marie Montessori a zkostnatělou a namnoze toxickou podobou dnešního školství.


Životopisné pasáže jsou inscenovány jednoduše a přehledně, ale zároveň scénicky efektně. Ať už jde třeba o obraz mladé Marie na univerzitě, kde jí její mužští kolegové s opovržením nechtějí uvolnit místo v učebně, nebo třeba znázornění soulože pomocí stínového divadla, kdy jsou kopulační pohyby jednoduše a vtipně animovány oddalováním a přibližováním papírových loutek od světelného zdroje.


Zásadní je pak vlastní postoj inscenátorů k tématu. Životopisné údaje tak střídají obrazy z dnešní školy, která je líčena jako místo, kde stále převládají metody tupého memorování a na příkladu řady učitelských hlášek taky jako místo nepatřičného ponižování studentů. Silným momentem je situace, kdy si herci sednou na zem a velmi civilně se dělí o svoje zkušenosti se školou. Působí u toho velmi svobodně, uvolněně, přemýšlivě, se smyslem pro humor i spravedlnost.


Velmi oceňuju, že inscenace se snaží vyvarovat černobílého, příliš jednostrunného angažovaného vidění. Jeden výstup je tak inscenován i z pohledu učitelů, kteří se musí potýkat s přepracovaností, nemístnou byrokratickou zátěží i nároky rodičů na jejich práci.

O tom, že soubor jen slepě nememoruje fakta o životě významné osobnosti, ale snaží se ji pochopit, vcítit se do její situace a představit si i sebe v podobných okolnostech, svědčí působivý moment, kdy jedna z hereček představující v danou chvíli Marii Montessori řekne, že je jí v její kůži nepříjemně, a roli za ni přebírá jiná herečka. Osud průkopnice není naprosto pochopitelně pro každého.


Jako jediný závažný nedostatek inscenace vidím fakt, že soubor sice divákům přiblížil životní milníky Marie Montessori, ale o podstatě její pedagogické metody jsme se nedozvěděli téměř nic. I tak je ale pro mě inscenace jedním z nejpříjemnějších zážitků letošního Hronova. „V dětech leží budoucnost tohoto světa,“ zazní v inscenaci jedno z kréd Marie Montessori. Kdyby byli děti a dospívající rozvíjeni většinově takovými metodami a postupy, o jakých svědčí práce souboru PolaroID pod vedením Marie Bravencové a Ivety Kocifajové, byla by vize naší budoucnosti hned výrazně optimističtější.


Jitka Šotkovská


65 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše