• René Levínský

Svět jako model světa

Kolikrát v životě se stane, aby člověk nahlédl na své psaní z nové perspektivy? V mém je to v této chvíli poprvé. Poprvé po skoro čtyřiceti letech píšu text z perspektivy, že ho nebude číst profesor Jan Císař.



Jistě, stále se budu pohybovat ve světě, do nějž mne pan profesor uvedl, ve světě, který je postaven na prastaré ideji Rosenblüthově a Wienerově, a sice že „nejlepším modelem kočky je jiná, nebo pokud možno táž kočka“. Svět jako model světa, který je třeba přemodelovat a vyjmout z něj omfalos, pupek, kolem kterého se svět otáčel právě do této chvíle. Tu jistotu, jež myslím spojuje všechny, kdo přemýšlejí o slovech, kterými vzpomenou pana profesora. Skutečnost, která byla po celou dobu neměnná, prostě ta, že naše každé slovo, jež umístíme do veřejného prostoru, bude pak pan profesor reflektovat, analyzovat a nakonec mu sám, do jisté míry, dá skrze svou interpretaci hodnotu, kterou ve světě dané slovo zaujme.


Přesně tak bylo každé mé slovo, alespoň do této chvíle, vysloveno s vědomím, že ve své podstatě není slovem konečným, že je zatím jen vstupní hmotou, něčím, co opouští lůno imaginace a vstupuje do světa interpretace, aby tam našlo své místo a možnou reflexi. A to s plným porozuměním všech herních principů, s vědomím metatextových her, falešných stop, chytáků i návodů skrytých na tajných místech, která bude v našich textech jako první hledat pan profesor. Přiznávám a myslím, že se v tomto absolutně neliším od ostatních autorů ohlížejících se za životem a dílem Jana Císaře, že přesně toto bylo – pro mne posledních skoro čtyřicet let – jednou z největších intelektuální radostí.


Nedokážu chápat psaní jinak než jako hru. V tomto smyslu odešel můj nejmilejší partner v této hře, a pokud se v této situaci necítím zoufale osamělý, tak jen proto, že jsme v ní všichni, kdo píšeme. Nezbývá nám tedy než se znovu vrátit k dalšímu z oblíbených citátů pana profesora, a sice k myšlence Lubomíra Doležela, v níž tvorba spočívá v modelaci světa, jenž nebyl předtím k dispozici. Svět bez Jana Císaře bude světem, který nejenže pro všechny z nás nebyl k dispozici, ale byl i mimo naši představu.


První analýzu pana profesora jsme si s Nejhodnějšími medvídky vyslechli ve druhé polovině osmdesátých let, a smím-li citovat našeho prvního herce-milovníka Daniela Vavříka, nikdy by mne nenapadlo, že přijedem s Medvídky na festival a nebude tam Císař.


Nevím, jakým způsobem se k této situaci postavit. Snad jedině tím, že se pokusíme ztraceného Císaře znovu vymodelovat s vědomím oné již zmíněné myšlenky Rosenblüthovy a Wienerovy, a sice že „nejlepším modelem Císaře je jiný, nebo pokud možno týž Císař“. V tomto smyslu je Císař nesmrtelný a zůstává tu s námi. On, Mirko Mirko, a samozřejmě i jeho stroj času.


Děkuju za všechno. Za to, co bylo, a ještě víc za to, co zůstává.


René Levínský (dramatik, matematik a zakladatel souboru Nejhodnější medvídci, průvodce středečního vzpomínání v Sále Josefa Čapka – Jan Císař, gurmán života a divadla)


78 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše