• Eva Spoustová-Málková

Strašidelná pravda = strach o jevištní „opravdovost“


Vidíme-li děti, je naší savčí přirozeností držet palce, fandit jim a jaksi samozřejmě „niterně jihnout“ atd. Ne náhodou patří k obvyklým marketingovým tahům politiků (včetně těch, kteří bez mrknutí oka nechávají později kvanta dětí brutálně zlikvidovat) se s malými roztomilými dětmi s nadšením fotografovat. Dětské popíkové pěvecké (hudební) skupiny typu Lollipops a jiné zhůvěřilosti svědčí o tom, že z toho může i leccos peněžně výhodného „kápnout“. Děti se zkrátka dají snadno „nasadit“ jako prostředek ke snadnějšímu průniku emocí do voličských (i posluchačských a diváckých) srdcí. Pustíte-li si některý ze záznamů produkcí malých (cvičených) čínských (také severokorejských) dětí, přistihnete sami sebe, že vámi cloumá zuřivý vztek (až fyzicky pociťovaný hnus) nad takto účelovým zneužitím mláďat, a současně vámi (všemu navzdory) prokmitávají mateřské záchvěvy něhy, které se dají krátce vyjádřit slovy „ňuňu pišiši…“

Zatím jsem (naštěstí) na Hronově nikdy neviděla představení s dětskými účinkujícími, o kterém by se dalo říci, že nese podobné znaky zneužití dětí sloužícího ambicím vedoucích souborů (nebo kohokoli) a byly „pastičkou na divákovy sympatie“. Účinkování v rámci souboru zde vždy skutečně sloužilo dětem a jejich osobnostnímu a tvůrčímu rozvoji. Potkávala jsem tu vždycky děti radostně zapojené do hry a často jsem žasla nad metodikami, jakými se podařilo lidem, kteří s dětmi pracují, dosáhnout (tak evidentně nenásilně a hravě) vesměs úžasných výsledků.

Taneční studio Light jsem si zapamatovala v roce 2015 díky představení Jola (působilo na mě tehdy jako mimořádné autentické (duši přímo oslovující) zjevení. Děti, které v něm účinkovaly, byly radostné, evidentně zainteresované, nadšené tím, o čem a jak svými výkony vypovídají, bez jakékoli stopy křeče a vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že by byly užity jako roztomilé (protože „mláděcí“) přenašeče emocí, že by jen „sloužily“ jinému účelu, že by byly stavěny „do chorošek“, aby to „klaplo“ a „byl sukces“. Obdivuhodná byla jejich jevištní dravost, přirozená energie a jejich autetické vnitřní zaujetí tématem, dechberoucí hudební složka, „tah“ kolektivu a odzbrojující opravdovost osobně angažované dětské výpovědi.

Představení „Strašidelná pravda“, které podle anotací „balancuje na hraně hororu, nonsensu a dětského pohledu na současnou (politickou) situaci u nás i ve světě“, začalo pobíháním hlavního představitele hledištěm a jeho (ne zcela srozumitelným) voláním o pomoc, následovala rukavičková choreografie deště, během níž šlo pochopit, že osnovu představení budou tvořit básničky (Pavla Šruta) a že výtvarné ladění bude převážně černobílé. Často opakovaná mantra „v moci máš život neposedy“ mi byla zcela nedostatečným vodítkem k tomu, abych pochopila, že hlavní hrdina je „notorickým lhářem, strašpytlem i hrdinou“. Sympatický šikovný klučina (který by byl výraznou ozdobou každého současného TV sitcomu) byl průvodcem spíše obecného kolektivního vyprávění o různých typech strachu (se kterým se mi nedařilo přes veškerou mou snahu udržet po celou dobu kontakt natolik, abych se vždy orientovala v probíhajícím ději) a středobodem choreografií kolektivu, který s pokorou spíše „sloužil“, než aby s radostí a nasazením s osobním prožitkem vypovídal o „svých“ tématech. Dětský vztah „k současné (politické) situaci u nás i ve světě“ jsem nezachytila vůbec – pokud nebyl umně skryt v „medvědovi“ - představím-li si medvěda ruského…

O to však vůbec neběží. Choreografie se krásně funkčně a líbivě měnily, děti „pracovaly“ podle partesů, verše sborové i individuální zněly: „Očenáš, otčenáš, zažeň zlé duchy…“ (píšu foneticky slyšené), občas i príma vtip padl „to jsem to vymňouk´…“ – ale jevištní dětská radostnost a autentická hravost jako by se vytratila. Možná bylo odpoledne nějak ubíjející, třeba se něco nevedlo… však to známe – každý den sluníčko nesvítí. Mašinka zkrátka jela, kolečka vlastně ani moc nevrzala, ale vláček jako by vezl školní výpravu s učitelkou, která dovolí vyndat si svačinu jen kolektivně a na učitelský pokyn….

„Klabzubova jedenáctka“, která následovala jako doprovodný program, jako by jen dosvědčila, že pro tento čas je zřejmě soubor využíván jako mnohohlavý ochotný pokorný osedlaný koník. Kdo na něm jede, kam a proč – to jsou otázky, které bych nerada pokládala, protože věřím, že jen na krátké období sluníčko zkrátka trochu zašlo. Vždyť jsme byli všichni stiženi neblahou covidovou dobou – pracovalo se tedy v dříve nepředstavitelných obtížných podmínkách a dětí je v souboru opravdu hodně…. a navíc opravdu věřím v mimořádnou obětavost a lidskou ryzost lektorů, kteří Taneční studio Light udržují v chodu a prokázali, že s dětmi to umí i bez „tlačení na pilu“, které u „Klapzubáků“ vedlo k „ukřičeným hlasům“, nepřesvědčivému hereckému výrazu v mluvených pasážích a jakési pro mě zvláštní všeobecné tenzi (především v individuálních hereckých partech).

Na Jolu ale pořád vzpomínám jako na krásný divoký vír přirozenosti, koníček totiž tenkrát běžel bez viditelných opratí.


Eva Spoustová-Málková


47 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše