• Jana Soprová

Rozvzpomínání

Na Hronově se člověk setká, jak už bylo mnohokrát řečeno, s lidmi, které třeba rok či více nevidí, a potkává je právě jen na festivalu.



Takhle jsme se tu potkaly s báječnou recitátorkou a improvizátorkou Janou Machalíkovou. A společně jsme zavzpomínaly na výraznou osobnost uměleckého přednesu, která odešla krátce po profesoru Císařovi. Pro mě byla paní Jana Štefánková (29. 2. 1944 – 22. 4. 2021) jednou z velmi inspirativních osobností v době, kdy jsem začínala recitovat, tedy na počátku 70. let. Právě tehdy Štefánková jako pracovnice Kulturního domu hl. m. Prahy spoluzaložila recitační soutěž Pražský kalich, díky níž jsem vystoupila na legendární miniaturní scéně poetické vinárny Viola. Snad to byl dokonce první ročník této soutěže (1972), kdy se mi podařilo postoupit s vlasteneckou Dykovou básní Země mluví na Wolkrův Prostějov. Tehdy tam – snad taky poprvé – vystupovala parta kolem Zdenka Potužila a Mikiho Jelínka, z níž za čas vzniklo legendární Divadlo na okraji, či tehdy rovněž začínající HaDivadlo Svatopluka Vály a Arnošta Goldflama. S Janou Štefánkovou jsem se ještě chvíli účastnila akcí Studia uměleckého přednesu. Pak jsme se sem tam setkávaly až mnohem později, v 90. letech, když se jako odborná pracovnice pro umělecký přednes a divadlo poezie v NIPOS ARTAMA podílela na přípravě Wolkrova Prostějova a Šrámkovy Sobotky, připravovala semináře pro recitátory a publikace z oboru, vydávané při WP. Tak jsem si v souvislosti s Jiráskovým Hronovem, kde jsem Janu před pár lety potkala naposledy, vzpomněla na doby, které sice spěly do šedivé totality, ale o to více je dokázala prosvětlit poezie a lidé, kteří se s vášní a obětavostí věnovali oboru, který nikdy nebyl a ani nebude výdělečný. Jen sem tam přinese pár lidem potěšení.


Milá Jano, díky a vzpomínám na tebe.



41 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše