• Jana Soprová

René Nekuda: Lidi chtějí tvořit

René Nekuda se považuje za šťastného člověka. Ve svých pětatřiceti letech (narozeniny o slaví za pár dní) má za sebou dobrodružství v Africe, celou řadu knih a spoustu dalších zajímavých zážitků. Jeho dobrou vílou byla Daniela Fischerová, která už při jeho nástupu na Literární akademii prorokovala, že bude jednou učit tvůrčí psaní…



Jak vás napadlo, že půjdete na Literární akademii?

Může za to cesta do Keni. Letěl jsem tam v maturitním ročníku.


Jak se to stalo?

Měl jsem to štěstí, že jsem vyhrál tištěnou reality-show, kterou pořádal časopis Nový prostor, a ten mě vyslal na dva necelé měsíce do Keni. Dělal jsem tam reportéra, dokumentoval adopci na dálku. Tehdy jsem poprvé přičichnul k psaní. Když jsem se rozhodoval, co budu dělat po maturitě, vyšla mi z toho buď sociální práce, nebo psaní.


Jaké to v Keni bylo?

Pro mě to byl velký iniciační moment. Do té doby jsem nevytáhl paty z České republiky a do Afriky jsem nikdy nechtěl. Když jsem se tam dostal, dlouho jsem koukal a divil se, a pak jsem se divil ještě víc a ještě víc… Když jsem se vrátil, moje máma řekla, že mě nepoznala. Došlo k nějaké proměně. Dva měsíce v Keni ve slumu, a člověk přijede úplně jiný.


To vás motivovalo k psaní?

Řekl jsem si, že to zkusím.


Na Literární akademii jste měl výjimečné pedagogy – Danielu Fischerovou, Petra Šabacha, Radku Denemarkovou či Ivonu Březinovou. Jak výuka fungovala? Je pro mě velkou otázkou, zda se dá „psaní“ vůbec naučit…

Nastupoval jsem na Literární akademii po nějaké změně. Bylo to po smrti Alexandry Berkové, která školu zakládala. Předtím výuka přejímala koncept DAMU a fungovalo to tak, že jeden pedagog vedl studenty po celou dobu studia. V době, kdy jsem nastupoval, vedení přebírala Ivona Březinová. Byli jsme první ročník, kdy se řeklo, že kvůli této koncepci dochází znatelně a viditelně k ovlivňování studentů. Tak se rozhodlo, že každý rok studenti musí změnit vedoucího. Díky tomu jsem prošel pod rukama mnohých spisovatelů. Mohli jsme si vybírat. Nebyli nám přidělováni spisovatelé, takže jsme se rozhodovali podle toho, co nás bavilo, k čemu jsme tíhli. A pak ještě došlo k další změně. A to bylo nařízení, že každý student musel projít všemi druhy, vystřídat prózu, drama a poezii. Až pak byl prostor se k některému uměleckému druhu vrátit.

Každý pedagog vyučoval jinak. A já to zase dělám úplně jinak… Navázal jsem na angloamerickou tradici, která je stará sto let. A musím přiznat, že Daniela Fischerová byla odrazový můstek.


Myslím, že při studiu na tomto typu uměleckých škol jde především o povzbuzení a nasměrování lidí k oboru, který mu nejlépe sedí.

Je to o práci s každým člověkem individuálně. Ne o masovém přizpůsobování, ale o hledání individualit skrze vypracovaný metodický systém, který někam vede. Protože samozřejmě jedinečnost je v umění důležitá.


Jako spisovatel se u nás snad kromě Michala Viewegha nikdo neuživí. Vy jste asi zvolil správnou cestu, kdy spojujete literaturu se vzděláváním. Máte už za sebou dost knih (viz Knihy od Reného Nekudy • RenéNEKUDA.cz (renenekuda.cz). Je obtížné proniknout do ranku nakladatelů, aby vám knihu vydali?

Měl jsem asi štěstí, že jsem studoval tuto školu. A to je velké plus. Po ní si mě vyhlídl Joachim Dvořák z Labyrintu, což mě velmi potěšilo. A dokonce jsme spolu uzavřeli smlouvu na ještě neexistující knihu. Takže prvně přišla smlouva a pak teprve tvoření. Tak vznikl Příběhostroj, který je pro děti a rodiče. Teď je přeložený do pěti jazyků včetně čínštiny, takže se šíří po světě, Z toho mám velkou radost. Jednu knihu jsem si vydal samonákladem a teď mám novou knížku u brněnského nakladatelství Jan Melvil Publishing, které vydává populárně naučné knihy. Zkrátka, nikdy jsem neměl problém s vydáváním. Všem říkám, že vydat knihu je to nejjednodušší. To nejtěžší je ji napsat a dostat ji ke čtenáři. Při dnešní produkci knih může snadno zapadnout. Je třeba zaujmout. To znamená mít dobrý rukopis a nápad.


Zaujalo mě, že jste členem European Association of Creative Writing programme. Co to je?

Jedním ze zakládajících členů programu, který už funguje 14 let, byla Literární akademie. Sdružuje školy a jednotlivce, kteří vyučují tvůrčímu psaní. Takže dochází k vzájemnému obohacování různých přístupů. Sever pěstuje více storytelling jako ústní vyprávění, Británie jede angloamerický model, Rakušani jsou hodně škatulkující a víc přes literární vědu. Měl jsem štěstí, že jsem byl na několika konferencích, což bylo nesmírně obohacující. U nás, když člověk řekne tvůrčí psaní, mnozí si pod tím představují spoustu různých věcí. Ale tady je pro mě prostředí, kde všichni víme, co to znamená, a můžeme vzájemně čerpat ze svých zkušeností.


A co to tedy je to TVŮRČÍ PSANÍ?

Je to obor, který zkoumá vznik textu. Je to proces předtím, než je text hotový. Pak nastupuje literární věda, které zkoumá hotové texty. Nás nezajímá kvalita, ale funkčnost - jdeme po tom, aby autor dokázal nějak funkčně zpracovat text pro určitou cílovou skupinu. Prioritou je jasná cílová skupina – děti.


Ve svém životopise zmiňujete jeden ze zdrojů vaší inspirace „přátelské školení výuky tvůrčího psaní na Chapman university v Los Angeles, USA“.

To je docela zajímavý příběh… Jedna Češka, která má amerického manžela, četla moje stránky, protože sama psala knížku v češtině. Její manžel byl shodou okolností profesorem na Chapman University v Los Angeles. Vyprávěla mu o mně, a on se v té škole zmínil, že v zemi, kde neznají tvůrčí psaní, existuje člověk, který tvůrčí psaní učí. A oni se složili a z lítosti nebo ze soucitu mě pozvali, abych na čtrnáct dní přiletěl, koukal a viděl, jak oni učí. Normálně jsem tam chodil do výuky a zapisoval jsem si. Ne všemu jsem tehdy rozuměl, ale bylo to zase další otevření hlavy.


Zdá se, že máte štěstí na lidi a na to být vždy na tom správném místě…. Kdybyste měl říct, tak kdo nebo co vás v životě nejvíc inspirovalo?

Jednoznačně – Keňa a Daniela Fischerová. Té vděčím za mnohé. Právě ona mě nasměrovala k tomu, abych učil. Dnes už je rodinná kamarádka a právě nedávno jsme vzpomínali na školu. Samozřejmě, že jsme tehdy všichni byli vyjukaní. A ona se první hodinu naklonila nad můj stůl a řekla: „Studente Nekudo, zapisujte si, vy to budete jednou učit.“ Tím to začalo, ale trvalo to pět let školy, než jsem k tomu došel sám.


Těžko mi tady ve zkratce řeknete digest vašeho systému výuky. Ale zeptám se – co považujete za prvotní, když se vám přihlásí lidí, kteří se chtějí naučit psát? Co je pro vás nejdůležitější?

Chtěl bych říct, že na kursy tvůrčího psaní nechodí lidi, kteří chtějí být spisovateli. Tenhle obor naplňuje jinou funkci. Takoví typičtí kurzisti jsou třeba starší lidé, kteří zpracovávají rodinnou historii nebo cestovatelé, kteří píšou blog a chtějí, aby se to rozšířilo. Ale mohou to být i lidi, kteří mají „jen jedno téma“ a chtějí je nějakým způsobem předat, zanechat nějakou stopu.

Z mého pohledu je ta největší práce PŘEPISOVAT, tedy z toho rozplizlého nápadu udělat něco smysluplného, co má vnitřní logiku a přesah. I když je to realita, něco, co se  opravdu stalo, je to vždycky jen výsek, který musí fungovat v literární formě. A obstát sám o sobě. A dodat tomu vnitřní logiku. To je to řemeslo.

V rámci našeho školního systému vzdělávání máme spoustu nešvarů. Děti i dospělí se bojí přepisovat, protože mají pocit, že všechno musí být na první dobrou skvělé. Za to může školní systém. A další věcí je PRÁCE SE SVOU TVOŘIVOSTÍ. Lidi chtějí tvořit a přitom nevědí, jak funguje jejich kreativita, což je vždycky největší problém. A před tou samotnou tvorbou, aby to fungovalo, je nutné SEBEPOZNÁNÍ. A pak je tady taková blbá zkouška toho, jestli vůbec moje téma obstojí. Když si to říkám sám, tak se mi to může zdát výborné, ale když přijdu do kurzu a tam je dalších dvanáct lidí, další nápady, tak najednou můžu zjistit, že moje téma možná není úplně tak skvělé, jak jsem si původně myslel. Ale to neznamená, že se s tím nedá dál pracovat. Chce to ovšem velkou trpělivost.


14 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše