• Alena Zemančíková

Potkat Mistra

Byla jsem vychována v respektu ke škole. Přitom jsem nikdy moc dobrou školu neměla. Zejména gymnázium, od kterého jsem skutečně leccos očekávala a nastupovala na něj s respektem, nestálo za mnoho a nepřipadala jsem si na něm vzdělávána tak, jak jsem si vysnila nad knížkami.



Ale musím říct, že jsem si z toho mnoho nedělala. Předměty, které mě zajímaly, jsem se učila zásadně z jiných materiálů, než byly učebnice, a ty, které mě nebavily a moc mi nešly, jsem prostě neuměla. Že ta škola za moc nestála, odvozuji zpětně z toho, že se většina vyučujících nezajímala o to, jestli látku skutečně ovládáme. Nějak jsme se proklestili písemkami a zkoušením a život (alespoň můj) běžel jinudy než po školních chodbách.


Byl ovšem jeden předmět, kterého se to netýkalo: jazyk český. A zrovna tam, protože mi nebylo lhostejné, co se nám říká, jsem se velice rychle dostala do konfliktu s vyučující češtinářkou, které na rozdíl ode mě byl její předmět úplně fuk. V hodinách literatury jsem se hlásila a učitelku opravovala tak často a suverénně, až jsem si vysloužila její hlubokou antipatii. A protože vztah mezi učitelem a žákem není rovnoprávný (což byl další z mých omylů), využívala potrefená češtinářka své pozice k tomu, že můj poněkud nezávislý přístup k oboru neustále označovala za lajdáctví, které maskuji snahou o originalitu.


Z téhle divné situace, v níž češtinářka manipulovala celou třídou tak, aby se na mě dívala jejím pohledem, a u některých spolužáků se jí to skutečně podařilo, protože i je jsem štvala svou (podle nich) na odiv dávanou sečtělostí a výstřednostmi ve slohových pracích, mě vysvobodilo něco jako zázrak. Díky činnosti našeho amatérského divadla jsem se dostala do společnosti literátů a výtvarných umělců v našem krajském městě Plzni. Básník Zdeněk Barborka nejen, že chodil na naše inscenace, ale vážně se se mnou bavil v kavárně Beseda o literatuře, dokonce mě i někdy poněkud zkoušel. To ale byly jiné výklady. Mluvil i o hudbě, o níž jsem nevěděla dohromady nic, zato si myslela spoustu hloupostí. Moje naivní a nevzdělané úsudky nevyvracel, ale doplňoval skutečně zajímavými, neodvozenými vyprávěními. V literatuře mi objevil autory a směry, které jsme doma v knihovně neměli. Učinil tak ze mě horlivého návštěvníka veřejných knihoven a teprve pořádného čtenáře. Tyhle kavárenské semináře mi dokonce pomohly se v hodinách ukáznit. Už jsem nepotřebovala bojovat, věděla jsem svoje. Kdo by se trápil invektivami češtinářky, když ho bere vážně básník! A nebylo to, jak si možná myslíte, prostě „balení“ mladé holky stárnoucím intelektuálem, nota bene právě odstřihnutým od možnosti publikovat, s čerstvě sešrotovanou už vysázenou sbírkou. Nějak jsme si prostě padli do noty.


Básník zemřel v době, kdy jsem už žila jinde a měla jiné starosti. Teprve během dalších let jsem se postupně dozvěděla, jak vynikající stopu zanechal nejen v české experimentální literatuře, ale i v moderní hudbě jako libretista. Už si nic neřekneme, na nic už se ho nezeptám, i když teprve teď by to mezi námi byla zajímavá rozprava.


A proč to vyprávím? Protože dnes už vím, že člověk, aby dospěl, potřebuje setkání s osobností, která není ani rodič ani institucionální učitel. Potřebuje potkat Mistra, aby se dokázal osvobodit od očekávání i kritiky okolí a najít svou vlastní cestu.


K takovým setkáním je Jiráskův Hronov přímo stvořený.



33 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše