• Jan Holec

Polka jako samba, tanči jako mamba!


Ženský amatérský soubor z Homole jsem měl možnost shlédnout přesně po 14 letech, kdy se JH 2008 zúčastnil s inscenací Sextánky. A opět mě jihočeské mamby učarovaly. V brzké době budu muset Homoli zcela jistě navštívit, abych objevil její tajemství a čáry, neboť těch 14 let se na dámách z tamního souboru vůbec nepodepsalo.



Představení Dokud se tančí se dotýká témat stáří, pozice seniorů ve společnosti či generační propasti. Přistupuje k nim však s humorem a značnou nadsázkou. Může se opřít o přesně vystavěné a nápadité slovní gagy (V televizi dávali Tajemství pánevního dna – Jo, dna, to je potvora – Tak do dna!), dobře založené a rozehrané komediální situace (objednávka nápojů, kterou dámy neustále mění a komplikují) a především autenticitu a konkrétnost jednotlivých protagonistek. Nutno podotknout, že u některých postav se zbytečně tlačí na pilu a volí se prostředky spíše vnější, což samotné postavy oslabuje a spíše nám ukazují určité karikatury či obecnou představu „otravného“ seniora.


Na začátku sledujeme sérii opakujících se scének, kdy se postupně sedm hlavních protagonistek chystá do společnosti. Každá postava začíná svou přípravu podobným způsobem, aby nás pak překvapila novým gagem (obratné oblečení kabátu i s hůlkou, mazání kolen, použití kuchyňské lžíce k obutí). Hraje se beze slov, pracuje se vědomě s rytmem a rozkrývají se nám jednotlivé archetypy seniorek. Následuje přestavba, která nás přenáší z privátního prostoru do předsálí Spolkového (kulturního) domu. Je škoda, že zdlouhavá a složitá přestavba nebyla také zrytmizovaná a zůstala pouze jako hluché místo pro divákův odpočinek.


V nově vzniklém prostoru se postupně všechny dámy setkávají a my zjišťujeme, že se jedná o setkání tanečního klubu „Mládí“ po 50 letech. A právě zde začíná základní situace celé inscenace. Ač všechny dámy dostaly pozvánku, tak v hlavním sále se koná jiná akce a pro ně tak už není místo. Jsou tedy nuceny zůstat v předsálí, které si musí k tomu všemu samy nachystat a doufat, že je mladá „oprsklá“ servírka někdy obslouží. Zhmotňuje se tak pozice seniorů v dnešní společnosti jako přehlížené a nechtěné skupiny na okraji. Středu prostoru vévodí lítací dveře vedoucí do sálu, kde je centrum veškeré zábavy a života. Hlasitá hudba linoucí se z jeho útrob je však vůči seniorkám až agresivní a přímo je vyhání zpět do foyer. Ze světa za lítacími dveřmi postupně přicházejí bavící se více či méně bizarní postavy (tygr s koňskou hlavou, vodníci, Arabové či hippies). Představují bujarý a divoký svět „mladých“, který je nesmyslný, neprostupný a nepochopitelný. Je 20:30, dlouhotrvající trapné ticho a na dámy už padá únava. Nevypadá to na povedený večer. Postavy se však postupně rozpovídají o svých životních osudech. Odhalují nám své smutky i tragédie zdánlivě obyčejných životů. Děje se tak v lehce stylizovaných výstupech, kdy opět fungují ty, které sází na autenticitu a upřímnost. Situaci se zlomí příchodem hippies, od kterých dámy získají jointa. Jeho kolektivní požití pak roztočí kola zábavy. Za doprovodu kytary se spustí sborové „Ricom, picom, travička zelená“ a dámy se rozhodnou hrát flašku. Postupně odkládají své svršky a vrcholem je rock’n’rollová píseň doprovázená kolektivním tancem twistu. Epicentrum zábavy bylo definitivně přeneseno do předsálí a my můžeme spolusdílet čirou radost ze života i jevištního bytí. Na závěr se ještě z panoptika diskotékových postav objeví „smrťák. Následuje dámy na jejich cestě do hlediště, avšak východ, jímž odešly, mine. Uf. Můžeme se tak těšit na další práci homolských žen, ale zároveň musíme zůstat v pozoru, neboť smrt zůstává v hledišti Jiráskova divadla. Bububu!


Jan Holec






7 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše