• Milan Schejbal

Peklo může být blíž, než si myslíme

Jean-Paul Sartre byl jednou z nejvýraznějších osobností evropské kultury 20. století. Zabýval se především filozofií, ale byl také význačným spisovatelem a dramatikem. Byl jedním z čelních představitelů existencialismu, ale též např. marxismu. Jako dramatik se proslavil především tituly Mouchy a S vyloučením veřejnosti z roku 1944, který se u nás také hraje pod názvem Za zavřenými dveřmi, což je bližší francouzskému originálu. Tato hra spadá jednoznačně do dramatikovy existencialistické éry. Je tu vykreslen obraz pekla, který je zcela odlišný od všeho, co si pod tímto pojmem běžně lidé představují. Sartrovo peklo je uzavřený pokoj bez oken a s nefunkčními dveřmi. Jsou v něm právě tři nešťastníci odsouzení k tomu, aby si prošli svým peklem a zároveň se mučili navzájem. Postupně docházejí k tomu, že ona duševní muka jsou pro ně mnohem horší, než cokoli si vůbec mohli představit. Nezbývá jim, než se podívat pravdě do očí, přiznat si svou vinu, čehož ovšem nejsou schopni a tím nejsou schopni ani sebemenšího pokání. Zrcadlo každému z nich nastavují vždy zbývající dva, ale ani to nevede k rozhřešení. Autor tak klade zásadní otázku po smyslu lidské existence, po jejích morálních rozměrech a po odpovědnosti za hybris, tj. překročení základních morálních hodnot lidské existence. A tak se v jedné místnosti spolu setkávají tři mrtví. Ve válce popravený dezertér Joseph Garcin, vražedkyně vlastního dítěte a erotomanka Estelle Rigault a sebevražedkyně lesba Inès Serrano. Odsouzeni k věčné existenci v pekle.



Všeho řečeného jsou si evidentně tvůrci DK Jirásek z České Lípy vědomi. V zásadě se jim poselství Sartrovy předlohy daří jevištně realizovat. Výrazně jim k tomu napomáhá vynalézavé režijně-scénografické řešení (režie a scéna Štěpán Kňákal), které evokuje boxerský ring z jedné strany uzavřený neprostupnou bílou stěnou. V rozích mu záměrně chybí místo pro odpočinek. Jsou tu naopak jen tři žebrové radiátory, k sezení naprosto nepohodlné. Tento bílý ring je osvětlen chladným plochým světlem zářivek a reflektorů, které umožňuje naprostou blízkost diváků v poloarénovém uspořádání a posiluje pocit, že si na herce může doslova sáhnout a je v jednom prostoru s nimi (Navíc jsou až na Sluhu všichni tři bosí.) To vše samozřejmě klade velké nároky na všechny herce, kteří jsou ve zvoleném inscenačním systému rozhodující složkou. Každé sebeminimalističtější gesto či pohyb pak nesou význam a dávají divákům nahlédnout do nejednoznačného a mnohovrstevnatého psychologického zázemí jednotlivých postav. S tímto nelehkým úkolem si, myslím, všichni čtyři protagonisté (Vít Šťastný, Kristýna Kňákal Brožová, Tereza Šťastná a Jiří Kratochvíl) poradili se ctí.

Měl jsem tu možnost vidět tuto českolipskou inscenaci na Divadelním Pikniku Volyně, kde se jim především vzájemná souhra a tím vytváření žádoucího divadelního napětí dařilo lépe než při sobotním prvním hronovském představení, které jsem shlédl. Také poměrně velká expresivita v hereckých výrazových prostředcích a vypjatá míra emocionality od samého začátku ve zmíněném sobotním představení způsobily, že nedošlo k postupnému odkrývání a odhalování pravdivých důvodů přítomnosti jednotlivých postav. Jako by vše bylo řečené dřív, než struktura inscenace vyžadovala, čímž se ztrácelo žádoucí jevištní napětí a představení působilo místy stereotypně, monotónně a tím postrádalo autenticitu. Ze své praktické zkušenosti vím, že se to nezřídka stává. Na základě svého volyňského zážitku jsem ale přesvědčen, že to v sobotu při prvním představení této inscenace na Hronově byla spíše výjimka než pravidlo.

Přes všechno chci zdůraznit, že se českolipští s nelehkou a přitom s dnešním divákem rezonující předlohou vyrovnali se ctí. A to s velkou ctí.

Milan Schejbal















10 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše