• Michal Zahálka

Paměť místa, města, člověka



Jedním z velkých nebezpečí, jimž člověk musí při reflexi divadla (a to nejen toho amatérského) čelit, je potřeba tvůrcům vnucovat, jakou jinou inscenaci měli z daného materiálu udělat – jinými slovy řečeno „jak bych to dělal já, kdybych to dělal (a uměl)“. V případě mostecké inscenace Eva H. mám tohle nutkání dost výrazné, ale právě proto, že má mnoho potenciálu a mnoho kvalit a tudíž inspiruje.


Skvělé je už východisko: Most je se svými velice specifickými dějinami výbornou látkou a ústřední metafora dřeva, které posléze vystřídají betonové tvárnice (mezi nimiž se prochází dřevěná pamětnice), je nesporně nosná. Pětice mladých hereček dovede vyprávět, budovat, ale také stvořit i vodit loutku titulní hrdinky s naprostou přirozeností a nenuceností – je znát, že nejde o nic vnějškového, že dobře vědí, co, proč a jak dělají.


Když jsem se s inscenací potkal v Chrudimi poprvé, bojoval jsem docela dost s pocitem, že mimořádný příběh města je mnohem poutavější a nosnější než životní příběh titulní hrdinky – slyšet hlas Evy Hochhäuserové z nahrávky je jistě silný zážitek, ale nejsilněji ke mně promlouvá ve scéně nostalgických vzpomínek na zbořené staré město. Jinak zůstává hrdinka svědkyní dějin, které do jejího života pronikají dost podobně jako do řady jiných životů v téže době, a od konce války už se toho o ní vlastně moc jiného, než že jí chybí zmizelé město, nedozvíme.


Tahle moje výhrada trvá (když už konkrétní osud, tak bych ho chtěl víc – a naopak si umím představit kratší inscenaci, v níž se odehraje jen příběh starého Mostu společně s autentickými vzpomínkami prarodičů protagonistek na konkrétní místa), ale po druhém zhlédnutí už není zdaleka tak intenzivní. Asi je svým způsobem významná i výpověď o tom, jak pohnutá doba ovlivní osudy všech, i těch, o nichž by se asi životopisné monografie nepsaly. Projekt Paměť národa, z nějž inscenace vychází, je ostatně založený právě na tom.

Vysloveně mě na inscenaci mrzí jediná věc: na projekt, který takhle ambiciózně vypráví o malých i velkých dějinách, je dost na pováženou velkorysá historická zkratka, při níž se z druhé poloviny čtyřicátých let hned skočí k době demolice starého města a výstavby nového (což se dělo po roce 1965 a potom v podstatě po celou dobu normalizace), přičemž hudební doprovod sugeruje časové ukotvení do doby vrcholného stalinismu (konkrétně je to proslulá píseň Kupředu levá skladatele Jana Seidela a textaře Bedřicha Bobka, kteří se v šedesátých letech už věnovali podstatně jiné tvorbě).


Celkově je každopádně Eva H. z dílny Leony Houdkové a Pavla Skály nesmírně silnou ukázkou toho, jak může mladé divadlo pracovat s historickým materiálem a jak se k němu může vztahovat třeba přes autentické místní vazby. Most je pro něco takového mimořádným materiálem – není ostatně jistě náhodou, že k vrcholům inscenace patří výjev stěhování kostela.


Michal Zahálka


P.S.: O kus dál za kostelem a hospodou, zhruba v místech, kde vedou ze sálu Sokolovny dveře do předsálí, je Litvínov, a tam žil zamlada můj dědeček. Do kostela nechodil, ale myslím, že ani do hospody (to až pak a jinde). To jenom tak na okraj.


9 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše