• Jan Duchek

Osmý sloupek Honzy Duchka


Jeden známý kdysi uvažoval, že by svým dětem zakázal mýt nádobí, vycházeje z předpokladu, že je budou následně mýt z revolty. Výsledky nebyly nikterak oslnivé. Děti ten zákaz akceptovaly bez mrknutí oka a bakterie ve dřezu založily centrum komunitního bydlení.

Chcete ustavit církev devátého říhnutí? Vymodelovat sochu ze žvýkaček nalezených na spodku židle? Nechat si chirurgicky nadzvednout pravé obočí? Chcete provozovat salon pro méně oblíbená zvířátka a ondulovat tarantulím chlupy na zádech? Chcete objet svět ve vysokozdvižném vozíku a vytvořit o tom sérii tapisérií? Mluvit směsicí češtiny a angličtiny? Go ahead, děcka!

Dokonce i většina bojovníků proti Sorosovi, fyzice, očkování, poskvrněnému nepočetí a chemtrails do omrzení publikuje, jak nesmí publikovat, dokola veřejně hlásá informace, které jsou prý přísně tajné a žádá rychlé sdílení příspěvků, jejichž následné nesmazání nikoho nezarazí. Vyhodí je někdo z práce? Třeba z té, co ji nehledají, protože mají statisícové příjmy z reklamy na youtube a dalších platformách? I oni našli jen populární, výnosný a veskrze pohodlný způsob existence.

Všechno se může a na divadle se toho může ještě víc, na amatérském dokonce mnohem víc. Mezemi jsou jen trestní zákoník a pro citlivější tvůrce rovněž výdrž publika. A teď co s tím? Jistě je o čem vypovídat, co rozkrývat, co podvracet, po čem se tázat, ale zároveň přirozenou možností je nevypovídat o ničem nebo vůbec nedělat nic. Jak s tou svobodou nakládáme? Umíme ji využít? A pokud umíme, podle čeho se to pozná?

Letos musím konstatovat, že umíme. Pozná se to třeba podle toho, že OBOLUS krutě popíše poměry na Slovensku, Jezdci se opřou do politiky a antický text utopí v pivu, ZÁ RUBNI zapůsobí na diváka světlem, hudbou a kusem betonu, Hawklinská nestvůra dá jen tak pro radost vypít realitě whisky, Myslíš dědo…? povytáhne obočí na Stanislava Křečka a podobné hvězdy domácího zapšklého senilátu (a o pár generací starší Viktorka, ta mu rovnou ukáže fakáče). Maria M pohovoří s nezbytnou upřímností o svých zážitcích ze škol. A o čem se nedá hrát, o tom se sugestivně tančí. A to ještě není konec. A nikdy nebude. Až se odsud rozjedeme, rozjedeme se tvořit, slibme si to.


Jan Duchek




13 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše