• Michal Zahálka

O jednom velkém úkolu

Když člověk coby, dejme tomu, porotce krajské přehlídky najde v programu totéž jméno v obsazení i u položky „režie“, už zpravidla ví, čím začít: Vážený pane režisére / vážená paní režisérko, tohle raději nedělejte, k režii je potřeba odstup a ten z jeviště nemáte, a tak dál a tak dál. Občas člověk ovšem narazí na výjimku, které tahle herecká samorežie nějakým zázračným způsobem funguje – a já jsem jako porotce v Červeném Kostelci před pár lety několikrát narazil na paní Ludmilu Šmídovou, která tento souběh provozuje již dlouhá léta, konkrétně dle DbČAD někdy od počátku osmdesátých let


Vždy se dovedla obsadit i do rolí vysloveně hlavních, aniž by ovšem režii šidila. Situace v jejích inscenacích bývaly vybudované, vedlejší postavy nebyly upozaděné a ačkoliv paní Šmídová coby zkušená herečka vynikajících kvalit jevišti svým kouzlem přirozeně vévodila, rozhodně žádnou inscenaci nepostavila jako svou exhibici s pár přihrávači uklizenými někde na boku a vzadu.


Tyhle kvality zůstaly i Generálce Jeho Veličenstva, ale řekl bych, že je to té inscenaci v jistém slova smyslu na škodu. Hubačova hra totiž jako exhibice velké herečky napsána byla: jejím tématem je to, jak do rigidního a jaksi chlapsky sebevážného běhu dějin zasáhla jedna hubatá, drzá ženská způsobem, který úplně postaví na hlavu svět Napoleonova ostrovního vězení. Když se ale postava Josefíny nehrne dravě dopředu a nesnaží se zmocnit každičké situace a urvat si ji pro sebe, zbyde z toho taková zdvořilá historická hra, v níž jde ona energická dáma tak nějak náhodou kolem.


Myslím, že tentokrát si paní Šmídová vybrala úkol opravdu velký a nesnadný. Tahle role razantní ženy z lidu totiž není jejímu naturelu tak docela blízká: paní Šmídová, tato náchodská Danielle Darrieux, je herečka aristokratického šarmu, intelektuálního nadhledu a jemné ironie. Nic z toho nejsou obvyklé atributy hereckého stylu Jiřiny Bohdalové, jíž text vznikl takříkajíc na míru – mnohem blíže jí byla třeba hlavní role v Popelu a pálence, v níž v pozdním věku zářila velká tragédka a ironička Jaroslava Adamová. Josefína v náchodské inscenaci je tak jaksi rozkročená mezi naturelem, který je vlastní její představitelce, a požadavky, které na ni klade její autor. Přiznám se, že proto šlo v mých očích o zážitek poněkud dietnější, než jsem od předchozích inscenací této tvůrčí dílny zvyklý. I tak ale šlo nesporně o důstojné a kultivované zahájení letošního Jiráskova Hronova, za něž patří Náchodské divadelní scéně velký dík.



11 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše