• Vladimír Hulec

Netřesklo to aneb Trocha pepře na závěr

Je sobota, poslední den 91. JH. A tak je čas bilancovat a vyhlížet další ročníky.

Ten letošní byl první ne-císařovský, byť i na ten loňský už profesor zhlížel z odstupu, byl tu jen pár dnů a veřejných diskusí a rozprav se neúčastnil. Zdráhám se napsat, že se jednalo o první post-císařovský festival, neb dopady a dozvuky jeho vize (a vize jeho souputníků) amatérského divadla a vyrovnaného druhového a intelektuálního rozprostření programu včetně Problémového clubu zatím přetrvává a drží.



Nicméně je patrné, že JH se ocitá za hranicí starých časů. Starší generace už sem skoro nejezdí, anebo jen na pár dnů, a je třeba se rozhodovat, kam s JH dál, kudy a proč.

Zaujal mě Císařův Fosilní sloupek z roku 2012, který jsme otiskli ve Zpravodaji číslo 5, kde se pan profesor zamýšlí nad tehdejší přítomností a možnou - nyní již nastalou – budoucností JH. Mimo jiné v něm píše: „…je to najednou přehlídka – nebo snad skutečně škola? – na způsob filmové školy v Uherském Hradišti…“, a dále: „V zásadě by se tak amatérské divadlo rozčlenilo na dvě nejpodstatnější linie: netradiční a tradiční…“


Myslím, že se tak nestalo. Tradiční i netradiční a i další jiné druhy divadla a přístupy k němu se v Hronově vedle sebe setkávají a existují nekonfliktně. Diváci si volí „ta svá“ představení a tvůrce a vše – zdá se mi – spěje do bezproblémové podoby divadelních lázní, jak o nich mluvil herec Činoherního klubu a velký fanda JH Jan Hájek, když jsem s ním jednu noc diskutoval o podobách JH v nočním Tritonu. Hájek se sem – jak říká – jezdí léčit, čerpat energii. Právě neukojitelný chtíč po divadle je to, co myslím nejvíc spojuje všechny účastníky, ať už sem přijíždějí jako aktivní účastníci programu či dílen, anebo jako diváci.

JH se nestal – a asi hned tak nestane – českým Avignonem, jak jsem o něm kdysi i na těchto stránkách snil (a spolu se mnou třeba i Vladimír Mikulka či Josef Tejkl). Byť se zde na OFF programu objevila skvostná produkce Geisslerů, punková Harila V.A.D. či včerejší podprahově znepokojující představení Divadla Kámen, jež by toto spektrální rozšíření signalizovaly. Přijeli a zase odkvačili, využívajíce pozvání. Aby to byl Avignon, museli by uvádět svou produkci každý den.


JH není ani filmovou školou, kam by se táhli divadelní blouznivci za svými idoly a za objevy toho nového, aktuálního v konfrontaci a s objevováním starého, legendárního, již uznalého. To by sem musel pravidelně jezdit Pitínský, Nebeský, Morávek či Drábek a vedle nich vystupovat HaDivadlo, Depresivní děti, musely by tu být Hábovy, Fričovy, Bambuškovy, Havelkovy produkce anebo Činoherní studio Ústí, Studio Hrdinů, Letí, Tygr v tísni či Pomezí. A po nich by následovala setkání a diskuse s tvůrci. Ovšem je paráda, že zde byli Hamleti DNz, Vítězné svině B+L či Bílý tesák Divadla Drak, jež tuto linii naznačují.


A konečně JH není ani přehlídkou „nejinspirativnějších představení“ amatérského a profesionálního divadla, jak o ní v onom roce 2012 diskutovali pánové Richter a Šotkovský, byť zde taková představení byla a myslím tímto směrem současná dramaturgie nejvíce směřuje. To by ale musela dramaturgická rada být mnohem odvážnější a řádně překopat celou koncepci, zvolit přísné osobnostní měřítko a kdoví, zda by z JH zůstal kámen na kameni.


Nevím a nejsem arbitr toho, jak a kam s JH dál. Je zde mnoho proměnných, na které nelze mít z odstupu ne-Hronováka vliv. Například dlouhodobá bolest s ubytováním. Za sebe bych podpořil intelektuální rovinu JH jako setkání, diskuse a pře nad tím, co je dnes – a možná nejen amatérské - divadlo, kam se ubírá, jaké výzvy před ním stojí a co mu v jeho existenci brání či naopak pomáhá v dané společensko-kulturní konstelaci. Vedle – podle mě podstatné – přehlídky nominovaných z jednotlivých národních přehlídek bych zval co nejvíc hostů odevšad (tedy jak z amatérského, tak profesionálního, jak z tradičního, tak netradičního divadla), aby to zde třeštilo. Aby se nejen v PC, ale i veřejně po představeních (i to v osmdesátých letech bývalo/!/) a na stránkách Zpravodaje (a třeba i opět nějakých samozvaných listů či webů na způsob legendárního Léblova Ježečka kamzíčka) přelo, hádalo, diskutovalo. Až do intelektuální krve, až na nechráněné emoce stažené maso, až do smířlivého rána.


Divadlo je dnes tak promíchané, že odlišení nezávislých „profesionálních“ produkcí od čistě amatérských bývá jen v rovině rozhodnutí samotných tvůrců. Nebojme se konfrontací a výzev. Jsou živnou půdou divadla, umění, člověka.


Letos byl JH příliš poklidný. Netřesklo to. Možná dnes na představeních nedašovského Divadla Doh()ry. Viděl jsem je na Šrámkově Písku, a pokud dostojí svého nahrubo tesaného či - přesněji – zcela netesaného divadelního přístupu, přivážejí do zdejšího dění výbušnou směs, již málokdo vydýchá: varuju, těším se, obávám se a zvu zároveň. Ale to už bude pozdě. Rozutečeme se do svých domovů a do držky si letos nedáme.


Škoda. Slova Jana Julínka v úvodu JH: „Hlavně ať je tu pohoda“, nejsou můj šálek kafe. A myslím ani řady dalších. Jak je znám, vábí je sem nezřízený chtíč po divadle. A ten vyžaduje vášeň. Divou, omamnou vášeň s nekontrolovanou ejakulací. A té se letošnímu ročníku s rouškou – dle mého – příliš nedostalo.


125 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše