• Jan Švácha

Nemuset sekat představení jako Baťa cvičky

Rozhovor s autorským režisérem, scenáristou, absolventem KALD DAMU, polovinou tvůrčího dua Janek & Natálka, polovinou uměleckého vedení Divadla NoD, jedním z kmenových režisérů Jihočeského divadla a frontmanem Minikapely Jankem Lesákem.


Jak ses vlastně dostal k divadlu?


V divadle jsem vyrostl. Moje máma hrála v chebském divadle. Mě neměl kdo hlídat, a tak jsem čuměl na zkoušky a už jsem se toho nikdy nezbavil. Nakonec jsem šel hned po maturitě studovat režii na DAMU na katedru alternativního a loutkového divadla. Režírovat jsem začal ještě než jsem dokončil školu. Úplně první představení jsem však dělal se svými kamarády z gymplu. Udělal jsem si divadlo ze spolužáků. Pak na DAMU, kdy už jsem měl divadlo jako profesi a nechtělo se mi to samé dělat i ve volném čase, jsme si postavili kapelu. Divadlo je tedy práce přes den a kapela je práce v noci.


V současné době působíš v divadle NoD. Dá se tím uživit?


Nějaké veřejné peníze máme, ale zázraky s tím neuděláš. Je to tak na to, aby v daném prostoru mohlo něco existovat.


Na to, co děláš, existují skvělé reference.


Tak to jsi slyšel správně.


Slyšel jsem o představení „Městečko Palermo usíná.“


Hned po škole jsem nastoupil do Jihočeského divadla jako kmenový režisér Malého divadla. Přál jsem si tehdy nějaké malé divadlo, kde bych mohl zůstat a nemusel lítat z města do města. A právě s jihočeským Malým divadlem jsme vytvořili projekt, který se jmenoval GAME. S Natálkou Preslovou máme rádi hry. Už tehdy to bylo Městečko Palermo, jen v době, kdy se dělaly plakáty, anotace a prodávaly vstupenky, jsme to ještě nevěděli.


Byl to velký projekt?


Domluvili jsme se s Dopravním podnikem Českých Budějovic. Půjčili nám halu za městem, ve které opravují autobusy. V té hale jsme postavili velkou maketu městečka Palerma, ve které se dalo pohybovat jako ve skutečném městě. Do banky sis chodil půjčovat, do hospody napít a podobně. V té době jsme začali pracovat na představení, které vidíš pohledem jedné z postav. Existují příběhy a témata, které úplně nepochopíš, když se na to jenom koukáš. Občas musíš být v kůži toho člověka. Spojili jsme divadlo s LARPem (z anglického Live Action Role Play) a když jsme hledali, jakou má představení mít formu a jak by to celé mohlo vypadat – něco na pomezí hry a divadla – zjistili jsme, že základní zápletka, že jeden z vás je vrah, je vlastně docela super věc.


Kolik diváků se mohlo tohoto představení účastnit?


Okolo čtyřiceti diváků a zároveň hráčů. Každý dostal nějakou unikátní postavu se svým základním příběhem a cílem, který se snaží během hry splnit. A společným cílem bylo odhalení vraha. Protože tam každou noc někdo zařval. Klíč byl v tom, že jsme vytvořili městečko, kde každý přes své osobní problémy zapomněl na to, že existuje i problém společný.


Vrah byl herec nebo divák?


Tehdy to byl herec. Odehráli jsme asi čtyřicet repríz a postupně tak vyčerpali množství diváků pro podobný typ divadla. Po čase jsme se s Natálkou hecli, že bychom to s tím, co již o této formě divadla víme, zkusili upgradovat a vytvořit to i pro NoD.


Tam asi není hala na opravu autobusů…


Kdepak, to je úplně nové představení. Princip zůstal stejný, ale je postavený na jiných základech. A je to pro trochu víc diváků. Každý nich má však stále možnost ovlivňovat, co se při představení děje.


Podobný typ divadla asi v Česku nikdo nedělá. Bylo od koho se učit?


Ne. Dokonce jsme tehdy nenašli inspiraci ani v zahraničí, ale možná jsme jen blbě hledali.


Říká se o vás, že děláte divadla, o kterých se tvrdí, že nejdou realizovat…


Jednou jsme zkusili odvyprávět inscenaci s neviditelným hlavním hrdinou. Takovým, kterého by diváci viděli až na děkovačce. Bylo to o těch neviditelných lidech, kterých si nikdo nevšímá a nepamatuje si je, i když se stokrát seznamují.


To je myslím dost správný příklad, pro to, co nejde.


Udělali jsme to jako „Live Cinema“. Jednoho herce jsme oblékli do greenscreenu (zelené pozadí), Takže tam běhal a animoval věci a my jsme jej z toho filmu prostě vyklíčovali ven. Takže vlastně koukáš na film, ve kterém chybí. Vidíš ale například, jak si tužka sama píše do deníku. Máme tenhle typ výzev s Natálkou rádi, protože si myslíme, že překážka je nejlepší dárek, co můžeš dostat. Kdybych měl svobodu v tom, že si mohu dělat, co chci, tak první, co udělám je, že si ji trochu omezím. Postavím si doprostřed fakt debilní manťák, aby to něco způsobilo.


Natálii Preslovou zmiňuješ každou chvíli. Jak jste se vlastně dali dohromady?


Už v době, kdy jsme oba studovali. Ona divadelní vědu a já režii. Mí pedagogové mi vždycky říkali, že je velmi důležité mít dramaturga. Když jsou lidi dva, že je to lepší. A já žádného dramaturga, s kterým bych si rozuměl, neměl. Tak jsem si ho „vyrobil“ z Natálky, která si tehdy myslela, že bude divadelní vědec a praxí dost pohrdala. Dneska si dělá srandu z těch vědců. A už bez sebe nedáme ani ránu.


Jaká další nemožná mise tě čeká v nejbližší době?


Právě teď mi přijde nemožné se divadlem uživit. Můj další projekt je tedy o tom, jak to udělat, abychom nemuseli žít takovým způsobem, jakým žijeme. Do padesáti ve spolubydlení se třemi dalšími lidmi. Z ruky do huby a s nulou na konci měsíce. Začal jsem tím, že jsem po devíti letech odešel z Jihočeského divadla a vlastně jsem byl chvíli připravený odejít od divadla úplně. Naštěstí jsem začal nadávat poměrně nahlas a bavit se o tom s lidmi. Otevřela se tak spousta potřebných témat a například i ředitel NoD nám hodně pomohl. Vymysleli jsme řešení, jak to udělat, abychom s Natálkou mohli být jenom tam a dělat divadlo tak, jak si myslíme, že je to správné. Být na jednom místě a starat se o něco pořádně a naplno. Dělat méně a lépe.


Co říkáš na české divadlo tak, jak leží a běží?


Trošku se o ně bojím. Ale o to amatérské vlastně ne. Tam výše zmíněné téma není tak důležité. Ovšem v mých kulisách profesionálního divadla se už delší dobu bavíme o tom, kdo od divadla odešel, kdo to plánuje, jak lidi padají na hubu, jak mají zlomeniny z únavy, jak kolabují a končí na JIP. Není to vůbec nic výjimečného. Myslím, že toho děláme pětkrát tolik, než bychom všichni měli.


A proč není v divadle možné dobře zaplatit jeho zaměstnance?


Jde o určitou kombinaci tradice, vývoje světa a stagnujícího vývoje divadla. Odpověď na tuhle otázku hledáme všichni. Mám pocit, že máme socialistický systém divadla v kapitalistických podmínkách. A možná to není ani tak o obsahu, jako o formě. Teď jsem řadu let přejížděl mezi příspěvkovou organizací Jihočeského divadla a nezávislým divadlem NoD. Dělali jsme stejně velké projekty, jen v jednom divadle nás na to bylo pět a v druhém třicet pět. A v obou případech jsme z toho nic moc neměli a muselo to být velmi rychle hotovo. Mám pocit, že bychom měli dělat méně a lépe. A za víc peněz.


Dobře. Jak tedy vidíš svoji budoucnost?


Já bych si strašně přál mít malou dílničku, kde si budu něco kutat se dřevem, dělat nějaké řemeslo. A u kutání dřeva budu s Natálkou vymýšlet velké vysněné projekty, které nejsou o tom, kolik přijde lidí. To je mi vlastně fuk. Už nemám ambice režírovat v Národním a řídit zahájení olympiády. Už bych jenom chtěl přijít na to, jak to dělat ke své naprosté spokojenosti. Zatím je to zábavné, ale vím, že strop a možnosti jsou ještě někde jinde. Současné divadlo by mohlo vypadat tak, aby si z něho všichni sedli na zadek. A pak by mohlo zajímat daleko větší množství lidí, než dneska zajímá. Moc bych chtěl přijít na to, jak to realizovat. Moci dělat opravdu dobrý projekt za rok, za dva a nemuset sekat představení jako Baťa cvičky.


Honza Švácha






2 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše