• Jitka Šotkovská

Nekecám, fakt

V inscenaci Strašidelná pravda pražského Tanečního studia Light při ZUŠ Popelka se tentokrát pohyb stává jen jednou, i když zásadní složkou komplexního divadelního tvaru. Na půdorysu dvou amerických pohádek – Strašidelná pravda o Tobiášovi a Jak mě medvěd sněd – osobitě převyprávěných Pavlem Šrutem a Šrutově původní básni Krutá panna Krahulena z nonsensové sbírky Příšerky a příšeři se odehrává příběh vášnivého vypravěče Tobiáše, obchodního cestujícího s knoflíky a nitěmi, který má nezkrotnou zálibu ve vyprávění „zaručeně pravdivých“ strašidelných příběhů. Tobiáš v suverénně rozpustilém pojetí Víta Gajdoše je ústřední postava inscenace, jako jeho protiváha – v mizanscénách i v tematickém plánu – funguje zbytek souboru jako chór či bezejmenný dav (z nějž se místy vynořují epizodní postavy), který je jak ohrožujícím okolím (nejzdařileji strašidelným domem z prvního příběhu), tak zhmotněním Tobiášovy zbytnělé fantazie.


Inscenace i práce souboru je v nejlepším smyslu slova kultivovaná. Je radost vidět mladé herce s vysokou úrovní mluvy a pohybu, se smyslem pro rytmus i jemný humor, energické i soustředěné, napojené na sebe, takže bez problémů zvládají i četné unisono pasáže (snad jen příliš hlasitou scénickou hudbu se jim místy nedaří překřičet). Stejně tak je na místě použití charakteristické bluegrassové muziky dokreslující americké ukotvení příběhů (pravda, báseň o Krahuleně tu trochu trčí). Scénické akce nejsou sice nijak zvlášť objevné, ale nejsou ani tupě ilustrující. Daří se taky vyhnout poučování a didaktičnosti, které by byly přímo v rozporu se Šrutovou poetikou, naopak předloze konvenuje jistá rozmarná lapidárnost a zdravá drzost.


U inscenací, které na Hronov postupují z Dětské (případně Mladé) scény, je divák většinou připraven odpustit ve větší míře technické a herecké nedostatky, zároveň se jaksi sám sebou rozumí zesílený autorský postoj ke sdělovanému tématu, ono výchovnědramatické hrát o tom, co zajímá a čím žije soubor. Přiznám se, že s inscenací Strašidelná pravda jsem to měla spíše naopak. Ocenila jsem vysokou formální úroveň představení a znovu chci potrhnout, že takto kultivovat mladé lidi je podstatná práce a nemalá zásluha, ale zároveň jsem za sebe cítila rezervy co do oné naléhavosti či osobitosti sdělení. Může to být dáno mojí diváckou nepozorností, ale někdy se mi nedařilo jasně rozpoznat záměr ani pointy příběhů, téma napětí mezi tím, co je pravda a co bájivá lhavost, jsem si spíš domýšlela, než bych ho v inscenaci suverénně četla. V závěru mě ale přece jen přesvědčila spokojená suverenita Tobiáše, se kterou vypráví plnému divadlu – a fakt nekecá! – o své smrti ve spárech medvěda. Odcházím tedy s přesvědčením, že je lepší být zábavným tlučhubou, než pravdomluvným, ale nudným patronem. Jak mi občas říká můj muž – nebudeme si tu historku kazit pravdou, že ne?


Jitka Šotkovská



19 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše