• Martin Rumler

Největší chyba mého loňského roku

Když jsem byl loni nevěrný Jiráskovu Hronovu se svým civilním zaměstnáním, trocha těch výčitek mě přepadla. Obzvlášť, když mi tu a tam od kamarádů přišla fotka z jejich pobytu s dovětkem „Vidíš, taky ses mohl mít, kdybys jel.“


Naštěstí ta hloupá pauza trvala jen jeden rok. Udělal jsem chybu, vím to. A nemyslete si… To prázdné místo s rokem 2020 ve mně je a straší mě pořád. A dobře mi tak.

Navíc, když mi vše, co dělá Hronov Hronovem, naskočilo asi 10 vteřin poté, kdy jsem vystoupil z vlaku. Úsměvy, setkání, vzpomínky na to, co jsme v Hronově zažili a očekávání toho, co nás potká letos.

První srpnový týden je prostě stálice, která má mít své místo v kalendáři. Minimálně v tom mém a v diářích několika desítek těch, které tu roky potkávám.

Když se nás naše milá kolegyně Jana Soprová ptala, co si v Hronově nenecháme ujít, byl jsem stručný. Ten seznam, pokud bych chtěl být vyčerpávající, by měl mnoho položek. A některé se mi už splnily. Třeba pověstné Němčourovy anekdoty. Ani s tlačenkou jsem moc neotálel.

Chci ale ještě potkat hodně kamarádů, hledat je ve tmě v Tritonu. Chci ještě vidět hodně divadel, ze kterých čiší radost z toho, že už zase můžeme. Chci se ráno proklínat za to, že jsem nešel spát třeba o hodinu dvě dříve, abych to hned nadcházející večer zase poněkud přetáhnul.

Jiráskův Hronov dokáže v krátkém čase poskytnou tak silný koncentrát emocí, zážitků, poučení i prostého tlachání, že mi trvá vždy několik dní, než jsem schopen se zapojit do „civilního“ života tam venku. Tenhle koktejl se mi zatím ani zdaleka neomrzel a věřím, že ani neomrzí. To prostě nejde. A ačkoliv odsud určitě pojedu unavený a zdrchaný, budu vědět, že když osud dá, budu zde zase za rok. Protože tenhle festival není nějaká událost, je to životní styl. A o něj se ani covidem, ani jinými okolnostmi nechci nechat připravit. A věřím, že ani vy ne, drazí čtenáři.

Tak si pojďme užívat. Hezké Hronování všem


7 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše