• Jana Soprová

Nebýt červené knihovny, ani nepoznáme, co je skutečný život

Na letošním Jiráskově Hronově – především v oblasti zábavných inscenací – zřetelně boduje retro. Inspiraci elegantním stylem minulostí je patrná i na adaptaci románu Julese Vernea Honba za meteoritem. I když tohle dílko nepatří k nejlepším Verneovým kusům, vzniklo na sklonku jeho života (bylo uveřejněno až tři roky po jeho smrti), pochopitelně se v něm objevují staré známé motivy, ať je to až přehnané vědecké zanícení včetně bláznivých figurek vynálezců a badatelů, kteří jsou pro úspěch schopni obětovat i sami sebe, víc než jasné náznaky ženské emancipace na přelomu 19. a 20. století, i stále vzrůstající moc sedmé velmoci, tedy tisku, povýtce bulvárního.



V lehkonohé adaptaci Suchdolského divadelního spolku SUD ze Suchdola nad Lužnicí zazní tedy množství „hlášek“, díky nimž se příběh přehoupne do roviny příjemné nadsázky (pro příklad slova komorné: Nebýt červené knihovny, ani nepoznáme, co je skutečný život).

V realizaci inscenace suchdolští prokazují sympatické hračičkářství , ať už jde o výtvarné pojetí se spoustou vtipných detailů (výbuch meteoritu, který se odehraje i v hledišti, vesmírná tělesa putující po horizontu či blikající krysa v zanedbané vědecké domácnosti).


Právě ve výtvarné stránce je zřetelný i další zdroj inspirace, totiž pojetí verneovského tématu skrze vidění legendárního filmaře Karla Zemana. Přitom k efektu stačí pouhé dvojrozměrné – papírové – černobílé „předměty“. Právě toto zjednodušení vytváří praktickou, a přitom vtipnou scénografii. Samostatnou kapitolou jsou kostýmy: jednak ty, laděné do black-and- white proužkované dobové módy v různých vrstvách společnosti, a na druhé straně například galerie kožichů, v nichž celá skupina dorazí do Grónska, svědčí o tom, že byly velmi pečlivě prozkoumány second–handy v širokém okolí a výsledek rozhodně stojí za to.


Než se dostaneme k herectví, je třeba říci, že k výrazným kladům inscenace patří hudební doprovod hraný live (což mimochodem připomíná doprovodnou hudbu k němým filmům), který odkazuje k J. Offenbachovi, současníkovi a příteli Julese Vernea. Pokud se týká samotného herectví, herci hrají na remízu, občas se slova nevejdou do pusy, občas není rozumět koncovkám. Nicméně, energie, s níž jsou jednotlivé postavy pojaty, tento handicap smazává. Na závěr festivalu se zkrátka podařilo vybrat kousek příjemné délky, formy i obsahu.



4 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše