Na začátku neexistuje nic kromě názvu

Jako host nominovaný organizací AITA/IATA přijel do Hronova trnavský soubor DISK, který přivezl autorskou inscenaci Obolus v režii Blaho Uhlára. Na spolupráci se známým režisérem jsme se zeptali jednoho z herců, Petera Tilajčíka, který působí jak v profesionálním souboru Stoka, tak v amatérském spolku DISK.

Vaši kolegové ze souboru vás doporučili k rozhovoru jako profesionála, který má vystudovanou školu. Můžete prozradit jakou?

Ano, vystudoval jsem loutkářství na Vysoké škole múzických umení v Bratislavě.

Jak dlouho spolupracujete s Blaho Uhlárem?

Od roku 2012. Tehdy jsme se poprvé setkali v divadle Stoka, to bylo moje první představení, a pak i v divadle DISK.

Obolus je inscenace velmi výmluvná, pro některé lidi až nesnesitelná, takže odcházeli. Stává se vás to častěji?

Sem tam se to stává. Ale já si myslím, že je možná lepší, když lidi odejdou, než aby tam zůstávali a nahlas vzdychali.

Jak jste vůbec přišli na téma bezdomovců? Kdo s tím přišel?

Je třeba připomenout, že divadlo DISK a vůbec tvorba Blaho Uhlára spočívá v tom, že na začátku zkušebního procesu neexistuje nic kromě názvu. Tedy i v tomto případě celé téma krystalizovalo během improvizací, které se nahrávaly, zapisovaly a až následně z toho vyplynulo konkrétní téma. Nebylo tedy dodáno uměle na začátku, ale jak jsme tvořili, improvizovali, vylouplo se z toho.

Portréty bezdomovců jsou velice přesné. Zkoumali jste jejich předobrazy i v terénu?

Konkrétně ne. Ale člověk v životě stále něco zkoumá, dostane se vám to do podvědomí. V rámci těch improvizací je proud podvědomí velmi jasný, čistý, takže se někdy stane, že se vám vyjeví něco, nad čím jste ani nepřemýšleli, ale je to ve vaší paměti uložené.

Jestli tomu dobře rozumím, proces zkoušení probíhá tak, že se vytvářejí jednotlivé situace, jednotlivé charaktery, a pak se z toho sestaví mozaika?

Ano, zkoušky probíhají tak, že kdo chce, začne improvizovat, někdo se přidá, někdo se nepřidá… takže i to, kdo tam má kolik výstupů, záleží na konkrétním jedinci a jeho nebo její invenci. To neurčuje Blaho Uhlár, ale nabízejí herci.

Do Hronova jste byli vybráni prostřednictvím organizaci AITA/ IATA, a měli jste přijet už loni. To znamená, že jste představení prezentovali na nějakých festivalech?

Je pravda, že jsme měli přijet loni, ale kvůli covidu se to nepodařilo. Je to starší inscenace, takže jsme byli na několika přehlídkách: na Scénické žatvě v Martině, na Belopotockého Mikuláši i na přehlídce ochotníků v Bratislavě. A nedávno jsme hostovali v Rakousku na festivalu v Abtenau.

Přinesla tahle inscenace v práci souboru něco nového? Ptám se proto, že je prakticky nonverbální, což není zcela obvyklé.

Pro mě je tam zajímavá velmi silná zvuková složka, která je doslova hereckým partnerem. Z mého pohledu má představení tři vrstvy. Velmi silnou zvukovou složku, scénografickou složku a hereckou složku, která je sic nonverbální, ale celé je to vizuálně-hudebně-herecký gesamtkunstwerk.

Jak to přišlo, že jste spojili vznešenou barokní hudbu s tématem nejnižší společenské skupiny, tedy vysoké s nízkým?

Když jsme už měli za sebou improvizaci, přinesl Blaho Uhlár tuhle hudbu a vsadil ji tam. Myslím, že to spolu velmi dobře funguje. Jak se vysoké a nízké setkává a vzniká mezi tím kontrast, tak to spolu funkčně komunikuje. Protože i v tom vysokém je něco velmi nízkého a zároveň v tom nízkém něco vznešeného.

A na závěr otázka, kterou jsem možná měla položit na začátku. Co v tomto případě znamená název, tedy obolus. Já jsem si to vyložila tak, že ti bezdomovci prostřednictvím divadla získávají dárek, který může obohatit jejich život. A zároveň jsem si uvědomila, když je člověk sleduje na ulici, že oni hrajou nějaké role.

Všichni hrajeme role… Ale na tu otázku se těžko odpovídá. Naše tvorba je dekomponovaná, jsou to výstupy, které na sebe zdánlivě nenavazují. A je těžké říci, o čem vlastně inscenace je. Protože pro každého člověka je o něčem jiném. Neexistuje jedna správná odpověď.

Nemáte potřebu vysvětlovat záměr?

Ne, jako máme my tvůrci svobodu během zkušebního procesu, tak i divák má svobodu pro vlastní interpretaci. Nechceme, aby o tom přemýšlel způsobem, jaký mu my tvůrci vnutíme.

Jana Soprová