• Milan Schejbal

Na viděnou!



Každý filmový nebo divadelní producent a režisér vám potvrdí, že dobrý a neotřelý scénáristický nápad se platí zlatem. A to doslova a do písmene a platí to i v přeneseném slova smyslu. Jedním z důkazů tohoto tvrzení je veleúspěšný britský film Donaha, jehož scénář napsal Simon Beaufoy a který zasadil svůj příběh do severoanglického Sheffieldu, kde právě zavřeli ocelárnu a parta nezaměstnaných outsiderů se rozhodne svou zoufalou životní situaci vyřešit tím, že se odhodlá uspořádat striptérské vystoupení. Později se tohoto nápadu mimo jiné chopili i američtí tvůrci Terrence McNally a David Yazbek, rozšířili jej o důležitou postavu pianistky, Sheffield nahradilo Buffalo a vznikl tak slavný muzikál, který obletěl prakticky celý svět, českou divadelní provenienci nevyjímaje.

Podobně originální a neotřelý nápad, i když v daleko skromnějším a komornějším hávu, využil soubor Společnost bloumající veřejnosti z Turnova ve své inscenaci autorské (…???) frašky Záblesk. Tvůrci tuto frašku anotují jako komedii o banálním manželském trojúhelníku ve zcela nebanálním prostředí. A o ono nebanální prostředí jde především a zásadně. Už úvodní dialog Judith (Alena Tomášová) a Paula (Jakub Chundela) v posteli po milostném aktu se jeví dost nepatřičně, neboť ti lidé si ani jednou nepohlédnou do očí a jejich zraky jsou upřeny kamsi „do prázdna“. Záhy zjistíme, že jsou skutečně slepí a ještě větší překvapení nás čeká, když se nečekaně dříve vrátí domů manžel Ernest (Jan Marek, zároveň režisér) a ten je postižen slepotou, stejně jako oba milenci. Pro frašku běžný manželský trojúhelník tak dostává zcela nečekanou dimenzi, která je samozřejmě velmi efektní, ale i účelná. Milenec se tak nemusí schovávat pod postel nebo skákat z okna, musí se „pouze“ obléci a odejít. Zádrhel je ovšem v tom, že to musí činit v naprostém tichu, neboť sebemenší nepatřičný zvuk ho nekompromisně prozradí. A to je odrazový můstek k celé plejádě pohybových gagů, ať už jde o nešikovné oblékání milence a zastírání jeho přítomnosti, klopýtání, skrývání se před manželem, který tuší, že v místnosti někdo další je atd. V tomto ohledu je inscenace turnovských nejsilnější a vyvolává v hledišti oprávněné úsměvy. O něco hůře vyznívá verbální složka, která mnohdy působí jenom jako „vata“, co se jeví pouze jako mnohdy zbytečné nastavování času. Myslím, že by celkovému spádu inscenace prospělo mimo jiné proškrtání (a nemusí být razantní) úvodního dialogu Judith a Paula, vynechání některých tzv. hlášek o manželství, omezení opakujících se vtipů typu „Podívej se…, Viděl jsem…, Vidíš…“ i rádoby filosofující promluvy Ernesta.

Zmíněný základní neotřelý a nosný scénáristický nápad přímo vybízí k anekdotě s rysy jisté grotesknosti a fraškovitosti. A jak známo, toto žánrově stylové řešení je jevištně nejúčinnější tehdy, když „kdo rychle hraje, dvakrát hraje“, vše musí mít spád, nikdo by neměl ani na chvíli vydechnout – o to víc pak fungují zastavení, která výrazně akcentují místa pro režijní kompozici důležitá.

Zkrátka, podle mého názoru, by se nic nestalo, kdyby inscenace Záblesk byla o pár minut kratší – naopak jsem přesvědčen, že by jí to velmi prospělo. Obzvlášť, když jsme ve středu večer byli svědky tří velmi dobrých hereckých výkonů a kdy jevištní souhra v nonverbálních situacích a jednání byla takřka excelentní. Mám rád, když se v divadle bavím a na představení Záblesk jsem se bavil. Přál bych si, abych se bavil ještě víc, takže, na viděnou!


Milan Schejbal


15 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše