Na scéně vidíte interpretace našich pocitů

Rozhovor se souborem Nové divadlo! YASS!!! Svitavy

Jak vznikala tato inscenace?

Matěj Nárožný: V rámci festivalu na JAMU během asi týdne. Možná spíše během tří večerů.

A vznikal konečný tvar kolektivně?

Všichni: Ano.

Podstatnou součástí inscenace je hudba a zvuk. Kdo je autorem?

Tomáš Mohr: Autorem jsem já, ale konkrétní skladba je od britského producenta Andyho Scotta.

A světelný design je pevně daný, nebo počítáte s prvkem improvizace?

Matěj Nárožný: Není tam improvizace. Musí to jít přesně krok za krokem. Vznikal zase kolektivně. Promítli jsme do něj pocity spojené s barvami a taky naše předchozí divadelní zkušenosti a práci.

Vycházeli jste z poezie, konkrétně z básně Terezy Ondryášové. Kdo si ji přečetl první?

Tomáš Mohr: Já.

A pak jste si ji přečetli i vy ostatní?

Matěj Nárožný: Přečetli a na scéně je výsledek toho, co to v každém z nás i v nás dohromady zanechalo. Je to interpretace pocitů.

Kdo u kolektivní režie řekne, tohle je nejsilnější pocit z básně, to tam necháme?

Marcela Plíhalová: Většinu zkoušek jsme se jen dohadovali o tom, kdo co za tím vidí, protože jsme se nemohli sejít. Snažili jsme se to udělat tak, aby si zachoval to svoje. A zároveň, aby s tím souhlasili ostatní.

Aneta Mrázková: Hádali jsme se, co co znamená. Byl to chaos.

Matěj Nárožný: Hledali jsme pohyb a akci, které zachovají interpretaci nás čtyř.

Marcela Plíhalová: A to se ty naše pocity každou chvíli mění. Po nějaké době v tom vidíme sami něco, co jsme předtím neviděli.

A měníte kvůli tomu inscenaci?

Všichni: Ne

Aneta Mrázková: Možná upravujeme spíše technické věci podle toho, jak nám sedí prostor.

No a co prostor za hledištěm Sálu Josefa Čapka?

Matěj Nárožný: Naší podmínkou byl nedivadelní prostor. Premiéru jsme měli v blackboxu, pak jsme na přehlídce hráli plus minus na jevišti a mělo to zase jinou atmosféru s vysokými stropy a provazištěm. Ale ohlas nebyl moc dobrý, takže jsme se rozhodli vznášet požadavek na nedivadelní prostor, což je na divadelních přehlídkách problém, jak jsme zjistili. V Písku nás narvali do orchestřiště. Byl to mnohem menší a mnohem stísněnější prostor než předtím. Když jsme přijeli sem, byl jsem docela zaskočený. Ale nakonec jsme spokojení.

Marcela Plíhalová: Máme prostor, jen tu jsou drahé podlahy, tak o ně nemůžeme nic rozbíjet.

Matěj Nárožný: Ale zase tu slyšíme z předsálí hluk z baru a to je fajn, nevadí nám to. Takže jsme rádi aspoň za tohle hrací místo.

Aneta Mrázková: Jednou jsem hráli i venku na zřícenině. Jsme rádi, když červeným světlem můžeme projet celý prostor a najít v něm zajímavosti.

Matěj Nárožný: Ideální by byla tovární hala.

Martin Rumler