• Vladimír Hulec

Na posvátné půdě

Seminář P jako pantomima


Je neděle 1. srpna krátce po poledni. Venku poprchává a já vcházím do budovy ZUŠ, kde se koná seminář – spíše se dnes ale říká workshop – Michala Hechta a Štěpánky Elgrové.


Hned u vstupu vidím čtveřici performerů, jak v chodbě mezi deštníky zkouší jakousi scénu s mnoha zastaveními a rozfázovaným pohybem. Považuju je zprvu za akrobaty, ale zjišťuju, že jde o frekventanty Michal Hechta. Zbytek skupiny je v tělocvičně hned vlevo. Před vchodem do ní leží hromada obuvi, a tak je jasné, že uvnitř bude posvátná půda. Vstupuju bos a usedám hned naproti, tiše, abych nerušil. Na obou stranách malé tělocvičny je vždy po jedné skupince čítající asi pět či šest aktérů. Se svým pedagogem – na jedné straně Michalem Hechtem a na druhé jeho asistentkou Štěpánkou Elgrovou zkoušejí konkrétní situaci. Po čase zjišťuju, že jde vlastně vždy o tu stejnou – o scénku ze Sněhurky a sedmi trpaslíků, kdy jim vaří snídani, uklízí pokoj a pak uléhá do postýlky. A přichází osoba s jablkem. Každá skupin a však tento syžet zpracovává jinak. Domlouvají se, co dělat dál. Na jedné straně dokonce anglicky, neb jedna ze zkoušejících – hrajících právě Sněhurku (mající na noze vytetovanou růži) – nemluví česky. Když se pak Michala Hechta na ni zeptám, odpoví, že je to jen náhodná návštěva, kamarádka jednoho z frekventantů, která přijela jen na tento víkend, a že je vždy rád, navštíví-li jeho dílny někdo neznámý a nový. Zkoušení to oživí, ostatní vidí jiné přístupy a vždy se nějak poučí, posunou, říká. Já ještě před koncem dnešních hodin odcházím, abych nerušil. Škoda, že jsi nezůstal, vyčítá mi pak Hecht. My končíme vždy ukázkami scének, které jsme během dne nazkoušeli, a byl bys pro nás dobrým lakmusovým papírkem, jak se nám dařilo. Mrzí mě to, ale říkám si, že se aspoň nechám překvapit na konci dílny, kdy „hechtovci“ pozvou diváky a předvedou jim, co za týden nazkoušeli.


„Letos mám v dílně téměř samé nedivadelníky, kteří se přihlásili jen ze zájmu, aby poznali něco nového. Tím je to nové i pro mě. Jsem spíše zvyklý na trochu zkušenější studenty, kdy je učím techniku a výstavbu situace, opravuju detaily a ukazuju, na co si musejí dát pozor, ale i tady se postupně k těmto základům a schopnostem dobíráme. Setkávání se studenty mě vždy ohromně nabíjí a jsem rád, že tady mohu být“ říká Michal. Je tu snad už po dvacáté. „Od druhé poloviny devadesátých let sem jezdím v podstatě pravidelně, vyučuju i na jiných festivalech a akcích a vedu rozličné kurzy nejen pantomimy, ale i jiných forem neverbálního umění, kdysi jsem chtěl být akrobatem – v tom mi právě pomáhala bývalá slavná gymnastka Eva Bosáková, do jejíchž kurzů jsem začátkem devadesátých let chodil, tak znám řadu pohybových technik a postupů, což mně umožňuje reagovat i na aktuální podněty nového cirkusu, který teď vtrhl do divadelního dění u nás, a mít dobrý pocit, že jsem k něčemu.“




4 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše