• Michal Zahálka

Něco málo smíchu a pár slz


Před pár dny na Hronově staří známí Geisslers Hofcomoedianten uvedli

inscenaci nazvanou Dvě komedie v komedii. V Ahlforsově komedii Popel a pálenka, kterou představili rovněž staří (ba, pravda, o něco málo starší) milí známí z libického DS Vojan, se ovšem komedií skrývá ještě víc: je tu hořká konverzační komedie o narušených vztazích v rodině, je tu něco málo situační frašky se záměnami postav, a konečně je tu sentimentální romantická komedie o setkání po letech.


Myslím, že určitá roztříštěnost je tady asi ústřední problém: komplikovaná situace v rodině i mezi někdejšími milenci a někdejšími (netušenými) sokyněmi v lásce si vyžadují velkou spoustu expozice, ale třeba celá namáhavě anoncovaná linie s falešným tapetářem nakonec vede doslova k pár minutám velice uměřené frašky (se zběsilými eskapádami z her takového Raye Cooneyho je to naprosto nesrovnatelné) a sama se díky prozření zneužívaného psychiatra rozřeší a zase poklidně odšumí.


Ve večerní alternaci (vím, že konstelací mají Libičtí víc) navíc tématu intrikující rodiny coby supům, kteří se slétají na dosud vitální čerstvou vdovu, upřímně řečeno trochu škodilo nevyrovnané obsazení – není to jistě vinou sympatických herců, ale třeba Petra Soukupová v roli Ester musí cynismus a jistou dryáčnickost postavy, která má být úplně evidentně o dost starší než její představitelka, vysloveně vyrábět, a podobnou vnějškovost bych našel i jinde. To je přitom bohužel dost na škodu: v převážně konverzační komedii by měla prim hrát jakási základní přirozenost a situační pravdivost, kdežto tady sledujeme vyrábění různých zábavných intonací a okázalých gest. Bez nenucenosti ale humor vznikne opravdu jen málokdy.


Přistupme ovšem na to, že pro mladé představitele vedlejších rolí se hra na repertoáru neocitla. Hlavní roli paní plukovníkové ztvárňuje Helena Vondrušková, jejíž komediantství, schopnost rychlého střihu a umění dobře odměřené nadsázky už ozdobilo nejeden Hronov. Musím se přiznat, že v počátečních scénách se mi zdálo, že jistému artistnímu vyrábění humoru tam, kde ho sáhodlouhá expozice nijak zvlášť neskýtá, podlehla i ona, ale naštěstí je to potíž toliko přechodná.


Vysloveně fungovat pro mě představení začalo až s nástupem Vigga – jednak pro dokonalý timing jeho představitele Jaroslava Vondrušky (pro zkušenější diváky opět žádné překvapení), jednak proto, že po vyřešení tapetářské lapálie se konečně dostáváme k love story, o kterou nakonec běží především. Třetí hvězdou inscenace je potom Marcela Hlávková v roli Kirsti – ta hraje svou roli s absolutní věcností, vždy v logice situace, a timing má také přesný.


Není to v úhrnu úplně málo, ale přesto se domnívám, že v kondici, v níž inscenaci zastihla večerní hronovská repríza, problémy převážily nad klady. Divácké reakce zejména v první polovině byly celkem výmluvně vlažné – tuším, že záměrem bylo přinést (řečeno s titulem jedné populární knihy) „hodně smíchu a pár slz“, ale povedlo se to jenom tak nějak částečně. Šlo o takové zdvořile milé setkání, ale osobně bych si přál přeci jen o něco víc.


Michal Zahálka


14 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše