• Michal Zahálka

Museli jsme se naučit respektu

Rozhovor s Alenou Zemančíkovou


Alenu Zemančíkovou, která je dlouholetou lektorkou Problémového clubu a v civilu dramaturgyní, někdejší literární redaktorkou Českého rozhlasu, literátkou a komentátorkou, je vždycky radost poslouchat. Hovoří vášnivě, s brilantním intelektem a má přehled, kam až oko dohlédne a mysl domyslí, aniž by to ale stavěla nějak nápadně na odiv. Když jsme v Bobově cocktail baru pořizovali tento rozhovor, uvědomoval jsem si znovu, jaké máme štěstí, že tuto věčně popichující laskavou ironičku s pronikavýma světle modrýma očima (těch si někdy všimněte, pokud jste se na ně ještě nezaměřili) a stříbrnou hřívou ve svých hronovských i jiných životech máme.


Letos se v souvislosti s jubileem hodně vzpomíná. Kdys byla na Hronově poprvé?

V roce 1974. Byl to rok, kdy jsem maturovala, na Wolkrově Prostějově jsme s naším Divadlem Dominik získali hlavní cenu a mně se přihodila ta osudová událost, že jsem z kádrových důvodů nedostala doporučení z gymnázia a tím pádem nebyla přijata na DAMU. Všichni moji kamarádi z divadla, pokud aspirovali na přijetí na uměleckou školu, se tam dostali – o to bylo průkaznější, že ten důvod byl kádrový a ne talentový. Byl to pro mě zásadní životní otřes. Každopádně jsem ale tehdy na Hronov přijela jako člen Klubu mladých divadelníků, který tehdy v Dřevíči vedla Soňa Pavelková s panem režisérem Baštou – pěknou ukázkou toho, jak absurdně tehdy struktury fungovaly, bylo, že jsem účast dostala za odměnu za to, že jsme s Dominikem přivezli tu hlavní cenu. Setkala jsem se tam tehdy mimo jiné s Ondřejem Pavelkou, který byl také ze západních Čech, a s Jarkou Odvárkovou, nyní Šiktancovou. Ta tehdy na DAMU přijata byla, ale ve čtvrtém ročníku byla vyhozena proto, že podepsala Chartu. Z Hronova se datuje naše celoživotní přátelství. Pak jsme sem s Divadlem Dominik občas jezdili tak, jak se jezdívá: na dva tři dny, člověk se vidí se známými, k někomu si přilehne a pak zas jede stopem domů. Naplno jsem se sem vrátila až po převratu – do té doby jsem neměla s divadlem nic společného.


A odkdy sem jako lektorka jezdíš pravidelně?

Začala jsem tak, že mě Milan Strotzer pozval, abych vedla seminář k divadlu poezie. Musím říct, že se mi to vůbec nedařilo, protože účastníci toho semináře byli strašně nesourodá parta a já s tím neměla zkušenost a dlouho se mi nedařilo najít cestu, jak něčeho docílit. Nakonec jsme k jakémusi výsledku došli, ale nezdálo se mi, že bych se osvědčila. Za dva roky zavolal Milan Strotzer znovu a pozval mě do Problémového clubu, ze kterého tehdy už, asi pro velký zápřah v profesionálním divadle, vypadla dramaturgyně Daria Ullrichová. Usedla jsem tam po boku věhlasných profesorů Císaře, Štefka, Zavarského, byl tam i František Zborník… Byla jsem tam jediná žena a cítila se jako holka, i když mi bylo čtyřicet.


Na tu sestavu s pány profesory si vzpomínám. Pak ale nastala docela razantní obměna a ty jsi zůstala jediná, pamatuju se dobře?

Ano, nastala, a dokonce ji nastolili dva nejctihodnější profesoři, tedy Císař, který řekl, že už v PC účinkovat nebude, a myslím, že to učinil také proto, že jeho kolega a přítel Štefko to oznámil také, o rok dřív, a řekla bych, že s takovou zvláštní hořkostí nad stavem současného divadla a současné kultury. Teď s ním v Divadelní revui vyšel dlouhý rozhovor, kde té své hořkosti dal naplno průchod. Tím pádem jsem náhle zjistila, že z té, která se cítila jako holka, jsem rázem ten nejstarší lucifer, a vedle mě tam stanuli lidé mladší. Tedy mladší věkem – zkušeností ne, protože jsem byla opožděná tím, jak jsem nebyla přijatá na tu uměleckou školu a musela se deset let živit rukama, než jsem se dostala na dálkové studium a následně získala v Chebu dramaturgické angažmá. Těch deset let zpoždění mi dlouho chybělo. Myslím, že dneska už ne, ale v těch počátcích, v devadesátých letech, jsem to dost postrádala. V PC byl z tohoto pohledu pro mě srovnatelný Vladimír Fekar: je o těch deset let mladší, ale profesní zkušeností jsme na tom byli nastejno.



Co ti Hronov v životě dal a vzal?

Abych řekla pravdu, Hronov mi do značné míry vynahradil to, čeho se mi nedostalo při studiu DAMU. Studovala jsem dálkově, takže jsme dostávali úkoly, vypracovávali je doma a pak je probírali s profesory, tedy s těmi, kteří se obtěžovali učit. Tehdy na pře- lomu osmdesátých a devadesátých let se jich totiž řada učit neobtěžovala, o to jsem vděčnější Vostrému a Císařovi a některým dalším, kteří to nepodceňovali. Ale přeci jen: ta každodenní výměna názorů mi chyběla a dost mě trápila, protože jsem neměla ty kamarády a konexe, které člověk získá, když něco inscenuje v Disku. To jsem ale doháněla právě mimo jiné na Hronově. A jestli mi něco vzal? Řekla bych, že mi nevzal nic – rozhodně mi nevzal iluze o amatérském divadle, naopak.


Vypozorovala jsi v amatérském divadle nějaký trend za tu dobu, co ho sleduješ?

Řekla bych, že po převratu jsme se museli teprve naučit zacházet s tvůrčí svobodou. Máme pořád tendenci politizovat témata, která jsou obecně humanitární – to je trochu nešvar přetrvávající z dob, kdy svoboda slova byla omezená. Vytvořili jsme si v hlavách klíče, které pořád nasazujeme do inscenací, až jsou to někdy paklíče. Odstranění těchhle paklíčů v devadesátých letech trvalo a dodnes se mi zdá, že někteří z nás bojujeme minulé bitvy. Pak jsme se museli naučit svobodě ve vzájemném respektu, a to i v těch nejvýstřednějších výbuších divadelní tvorby. Pamatuju velice pohrdavé výroky na adresu třeba souboru DRED nebo René Levínského – někdy i takové hloupé podceňování lidí, o kterých nic nevíme a jenom si něco myslíme. Zdá se mi ale, že jsme si tenhle respekt do značné míry osvojili: toho, že „já vím nejlíp, jak se to má dělat“, velice ubylo. Když jsem si uvědomila tohle, zjistila jsem – jak je tak člověk na Hronově podvacáté za sebou a říká si, co tu ještě dělá –, že vlastně hrozně ráda přijedu příští rok zas.


Prozradíš, co tě čeká pracovně? Z Rozhlasu jsi, pokud se nemýlím, odešla…

Odešla jsem do penze. Nejsem už odpovědný redaktor, dělám jen autorské projekty, pokud mě něco napadne a pokud o to Rozhlas stojí. Celý loňský rok jsem na výzvu Činohry Národního divadla psala publikaci o jejich působení od převratu do nástupu Daniela Špinara v roce 2015. To byla zajímavá, soustředěná práce a ta knížka každou chvíli vyjde, jen co se rozběhne divadelní sezona… Nu, a pak mám nějaké literární plány


Poodhalíš je? Nedávno ti ve Větrných mlýnech vyšel vynikající román Příběh v řeči nepřímé…

Ono už je to pět let, a teď mi napsali, že by mi vydali knížku povídek, které se za těch pět let nashromáždily. Měla by se jmenovat Nějaké ženy a jacísi muži. A kromě toho jsem od Visegrádského fondu dostala literární stipendium do Krakova, k žádosti jsem musela předložit projekt. Jde o text, který jsem začala psát už kdysi, tak v roce 1995, na svém úplně prvním počítači. Dějovou linií je putování několika lidí – rodičů a dětí a jejich přátel – krajem pohraničí, který se během těch let různě proměňuje. V průběhu těch putování se dozvíme jejich osobní názory a postoje a jejich proměny, ně- kteří odpadnou, někteří přibudou, mělo by to mít několik vypravěčů… Já mám takovou dvousetstránkovou skicu, kterou hodlám v tom Krakově úplně předělat. Nevím, jestli to můžu říct, je mi to trochu žinantní, ale slibuju si od toho, že by mohlo vznik- nout něco, co pojedná problematiku lidí na té mé západočeské příhraniční výspě, o které panuje mnoho mýtů, předsudků, dezinterpretací a bílých míst.


Jako komentátorka píšeš pro Deník Referendum. Asi se dá říct, že to je levicové médium… No to se dá říct rozhodně, ano.


Označila by ses za levicovou intelektuálku?

Vím o sobě, že jsem od roku 1989 prošla velkým vývojem. Předchozí režim jsem samozřejmě hluboce nenáviděla, protože mi zasadil onu ránu, ze které jsem se velice obtížně vzpamatovávala až do svého středního věku. To se těžko odpouští. Měla jsem také období, kdy jsem hledala víru – a když říkám víru, myslím tím křesťanskou víru. Moje nejmladší dcera je o deset let mladší než její další sourozenec a já jsem řešila otázku, jestli ji máme nechat pokřtít, abychom jí dali šanci na spásu. Ale co pak s těmi star- šími dětmi? To tehdy byli puberťáci a rozhodně by nic takového jako křest dobrovolně nepodstupovali. Těchhle dilemat bych se chtěla dotknout i v té próze, kterou budu psát v Krakově. Celé tohle období se nedá spojit se souslovím, že je člověk levicový intelektuál. Potřebovala jsem nějakých deset, patnáct let k tomu, abych si tohle nějak fi lozofi cky rozebrala a sama o sobě si uvědomila, na které straně já v té společnosti stojím a na čem mi záleží. Došla jsem k tomu, že patřím mezi ty, kteří sní o lepším světě. V tom nejsem konzervativní, nemyslím, že dobře už bylo, a naopak mám za to, že se chováním a konáním dá toho lepšího světa docílit. Nejsem úplně radikální levičák, ale socialista ano.


Nese s sebou tahle politická orientace nějaký cejch v pracovních věcech?

Teď už ne. Řeknu to úplně konkrétně: mně tenhle trabl odpadl, když se šéfredaktorem Vltavy stal Petr Fischer a vyzval mě, abych se ujala řady Kontexty. Byla jsem čerstvě v penzi a on mě z té penze vytáhl přímo na stanici Vltava. Tam jsem poznala řadu mladých intelektuálů, literárních komparatistů, lidí, kteří znají jazyky, které já bych se v životě nenaučila, byl tam třeba i etnomuzikolog, který se zabývá africkými kulturami a čínskými kulturami a tak dál… A já jsem náhle zjistila, že v intelektuálním prostředí v mladší generaci – nejenom pražském – ta levicová tendence ve smyslu usilování o lepší svět a kritiky hegemonie bohatého Západu vůbec není opovrhovaná. Když jsem předtím pracovala v rozhlasové literárně-dramatické redakci a vedle seděl velice antikomunistic- ky orientovaný kolega Jiří Vondráček a křesťanský intelektuál Miloš Doležal, dostali jsme se kolikrát i do sporu. Anebo vlastně ne do sporu, oni se kluci nechtěli přít, ale do konfl iktu, třeba když jsme řešili nějaký pořad.



Vltava se do obecné debaty dostala před dvěma lety bizarní kauzou způsobenou slovem penis v literárním pořadu. Jaké jsou dopady téhle aféry? Nastavily se procesy, aby se něco takového už nestalo?

Ano, nastavily. Ta aféra nastala proto, že pořad, který byl připraven pro večerní vysílání, nasadil kolega Jiří Kamen – zkušený rozhlasák non plus ultra –, do dopoledního vysílání o prázdninách. A protože ten pořad znal, už ho větu za větou znovu neposlouchal. Možná, že kdyby si ho poslechl, byl by tu větu vystřihl. Dnes si myslím, že reakce té paní, která si stěžovala, byla objednána a že to celé byla zinscenovaná aféra, která byla namířena proti Petru Fischerovi. Mělo to nepříjemný následek, že se Jiří Kamen rozhodl, že odejde do penze a nastolila se větší přísnost v revizi repríz, pro tvrdší texty se v novém vysílacím schématu našel čas v pozdních večerních hodinách. Ale spousta mnohem odvážnějších textů, i v mé vlastní redakci, se dřív odvysílala v denních hodinách úplně bez problému.


Jak vidíš budoucnost Rozhlasu?

Strašně bych si přála, aby veřejnoprávní rozhlas a jeho kulturní stanice zůstaly zachovány. V něčem se jeho pozice zlepšila – já si ještě pamatuju, že se vážně debatovalo o zrušení stanice Vltava. V televizi dělají dramatickou tvorbu i soukromé stanice, a když mají dobrého dramaturga, mohou se chopit i projektu jako byl Hořící keř, který HBO vyfoukla České televizi. V soukromých rádiích se jen švitoří a když jsou trochu lepší, tak je tam občas i zpravodajství a politická debata, ale žádné soukromé rádio nebude točit experimentální či umělecké nebo sociální dokumenty, rozhlasové hry a vůbec tu kulturně-společenskou oblast, jakou pokrývá Český rozhlas. A ten by to měl dělat nezávisle a ne jako státní médium.


Když jsi v souvislosti s levicovostí mluvila o usilování o nějaký lepší svět, hledíš teď do budoucnosti s optimismem?

V tuto chvíli moc ne. Někomu stačí k optimismu, že se spojíme a odstraníme současného předsedu vlády a dočkáme se definitivního odchodu současného prezidenta, jenomže to bychom museli vědět, koho tam chceme mít. Já nikoho tak přesvědčivého, kdo by dokázal získat takovou podporu, aby mohl něco pro ten lepší svět udělat, nevidím. Ještě to bude asi chtít víc času a hlavně přesnější vizi. Škoda, že už mě ten lepší čas nezastihne jaksi v činné službě, ale… co se dá dělat.


Michal Zahálka

52 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše