• Luděk Horký

Mobilní Andulák

Dětský divadelní soubor HOP-HOP ze ZUŠ v Ostrově je tradičním reprezentantem Dětské scény na Jiráskově Hronově. Letos se blýskl umně vystavěnou divadelní adaptací stejnojmenné knihy Ivony Březinové Natálčin Andulák, kterou vydalo v roce 2012 nakladatelství Meandr.



Ivona Březinová je zkušená spisovatelka literatury pro děti. Dokáže se dobře vcítit do dětských hrdinů a rozžívat svébytný obraz současného světa viděného dětskýma očima. Režisérka Irena Konývková spolu s dětmi zpracovala předlohu pomocí hutné a vynalézavé zkratky tak, aby ani ve 20 minutách jevištního vyprávění nechybělo nic důležitého – uzlové body zápletky, charakteristika hrdinů či vnitřní motivace postav k jednání, ani potřebný důraz na dobře nastolené vnější okolnosti, které jednání postav formují a vynucují. Výchozí dramatická situace je jasná. Malá Natálka touží po vlastním mobilním telefonu. Touží po něm, protože její rodiče takové telefony mají a jsou na nich natolik závislí, že pro komunikaci s dcerkou jim jaksi nezbývá dost času. Natálka nechce být sama a hřejivá plyšová hračka, osaměle položená mezi chladně působícími, unifikovanými polštáři z pohovky, odkazujícími k poněkud neosobně zařízenému obýváku, jí už nestačí. Mobil bude její kamarád, její most k lidem, její nouzový východ z osamění. Rodiče jí mobil zakážou – je na něj přeci ještě malá. A dál se věnují svým vlastním telefonům, zatímco Natálka se propadá do svého vnitřního světa plného smutku a pocitů nespravedlnosti.


Až do chvíle, kdy na okně přistane papoušek, který zpívá jako vyzvánění mobilního telefonu. Nejde ani tolik o literární fikci a hyperbolu, jako spíš o doloženou skutečnost. ČTK nedávno upozornila na ornitologický výzkum, podle kterého se některé druhy ptáků přizpůsobují změně svého životního prostředí. A místo tradičního zpěvu napodobují zvuk zvonění mobilních telefonů, signály poplašných zařízení, troubení aut, motorové pily a podobně. Natálka tak získává v nezvaném ptačím hostu nejen vytoužený mobil, ale i nového kamaráda z masa a kostí. Inscenace, stejně jako literární předloha, nenuceně kombinuje motivy společenské (sociální izolace dětí, závislost na mobilních telefonech apod.) s motivy environmentálními. Má silné a současné téma. Téma, které je pro dětské herce i dětské diváky uchopitelné, ale které na ně klade určité myšlenkové a emocionální nároky, což je jedině dobře.


Soubor podává kolektivní výkon založený na dokonalé souhře. Natálku hraje jedna dětská herečka, zatímco maminku hrají všechny ostatní dětské herečky naráz a tatínka současně oba dětští herci. Jevištní řešení tímto způsobem podtrhuje motiv osamělosti dítěte ve vztahu k jeho dospělým, kterých je všude kolem dost, ale čas si na něj nenajdou. Kolektivní pojetí rolí rodičů, neustále se prudce pohybujících po scéně a telefonujících, navíc účinně evokuje roztěkanost a zrychlenost současného světa dospělých v kontrastu s ještě nezkaženým klidným vesmírem dětství. Uniformitu a neosobnost dospělých umocňují dobře navržené kostýmy – všechny dívky mají stejné elegantní, ale sterilní „šaty do práce“ a oba kluci tmavé kalhoty, tmavou košili a vestičku.


Natálka se skamarádí s papouškem. Ale rodiče (maminka víc než tatínek, který nadšeně zjišťuje, že nejde o andulku, nýbrž o anduláčka) o tom nechtějí ani slyšet. Papoušek je v inscenaci představován loutkou, o jejíž loutkoherecké vedení se na solidní řemeslné úrovni střídají všechny děti kromě Natálky.


Natálka má noční můru, při které se jí zdá, že se i ona proměnila v mobilní telefon. Sen plný oživlých mobilů znázorněných dětmi pomocí výše zmíněných polštářů z pohovek. Natálky se zmocní horečka a pomoc nepřivolá žádný mobil, nýbrž její andulák. Rodiče jsou dojatí. Tatínek ověří, že andulák nikomu v domě nechybí a že si jej tedy mohou skutečně nechat. A společně s maminkou jdou Natálce před spaním přečíst knížku – to by mohl být docela pěkný rodinný rituál, ne?


Inscenaci nechybí ani smysl pro detail a dílčí vtípky – za všechny hláška, že „Kočkovi by moc chtěli papouška“. Napadá mě, jestli by nebylo možné v koncepci dopřát i mamince sem tam trochu polidštění, například úsměvu. Zatímco tatínek přichází z práce domů s nadšeně rozevřenou náručí, dokud mu nezazvoní telefon, maminka jen afektovaně telefonuje. Tatínek hlasuje s rošťáckým úsměvem pro papouška, maminka je s přísným výrazem proti. Tatínek aktivně obráží sousedy, aby zjistil, jestli papoušek někomu neuletěl, zatímco maminka dál štěbetá do telefonu. Tahle rozdílná koncepce obou rodičů zbytečně vzbuzuje dojem určitých genderových stereotypů, na kterých jinak hra postavena není.

Forma a obsah jsou v dokonalé symbióze. Děti hrají energicky a ukázněně, jednoznačně sdělení inscenace rozumějí a sdílejí ho. Nepochybuji, že za inscenací stojí proces, který děti obohatil. Zároveň je ale jeho výsledkem produkt, kde není divadlo jen prostředkem, nýbrž i cílem. Komunikativní a ucelená, plnohodnotná divadelní inscenace. V tom nejlepším slova smyslu mobilní.



10 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Tak nevím