• Michal Zahálka

Meditace po apokalypse



Pokud jde o nějaké racionální vnímání inscenace, příliš to svitavský soubor Nové divadlo! YESSS!!! člověku neusnadňuje ani doprovodným materiálem ve festivalové brožuře, ani jinak (četl jsem si rozhovor, který se souborem před Šrámkovým Pískem vedl Petr Macháček, a sdělný byl zhruba tak stejně) – je to ale zcela nepochybně schválně. Člověk se tak musí sám, bez jakékoliv záchrany konfrontovat s atmosférickou, neverbální inscenací pracující především prostředky předmětového, výtvarného divadla, která přitom nějaký tušený příběh přeci jen asi vypráví.

Jistých lidských vlastností tu nabývají ony prosvícené luxfery (coby vůbec nejvýraznější scénický prvek kusu), vznikají mezi nimi situační vztahy – a postupně se čím dál víc jako samostatné postavy projevují také samotní herci, kteří zprvu zastávali spíše úlohu vodičů či manipulátorů. Výsledkem je v první řadě imprese, která je z principu prchavá a subjektivní; osobně jsem měl vjem ze zvláštním způsobem plynoucí situace po apokalypse, kdy v rozbořeném světě, vzpomínajícím na doby dávno minulé, probíhá (ve výsledku marný, protože cyklický) boj o moc. Je to zvláštní zážitek – inscenace je poklidná, neagresivní, svým způsobem introvertní a meditativní, přesto na mě ale působila docela intenzivně tíživě.

Vedle výrazného výtvarného konceptu má inscenace ještě další, stejně výrazné klady. Hudba Tomáše Mohra (mimo jiné tvůrce a interpreta velice céčkovsko-šefrnovské hudby k jedné z nedávných inscenací Hany Voříškové) má tentokrát podobu mnohovrstevnaté zvukové krajiny, která je nesmírně atmosférotvorná, sdělná a technicky velice na úrovni. Mimořádně působivé je kompaktní herectví, minimalistické až na dřeň, ale přece nabité jistou neokázalou tenzí a mimoděčnou situačností. A hronovské uvedení potom ještě dokázalo skvostně využít prostoru pod balkonem sálu Josefa Čapka a prosvěcovat sloupoví i členité prostory jevištní tribuny viděné zezadu.

Mimochodem: pokud si správně myslím, že je tento prostor úplná novinka, pak asi stojí za poznamenání, že to je novinka velice šťastná. Pro menší experimentální kusy, u nichž je důležité vidět na podlahu (což tady třeba dost důležité bylo), se určitě hodí víc než Myšárna, a navíc má docela zvláštní komorně-nekomorní atmosféru. (Zprvu mě prostor velkého sálu, osvícený parazitním světlem z balkónu, trochu rušil, nakonec má ale i ona tušená hloubka cosi do sebe.) Bude zjevně třeba dost důrazně hlídat ticho v přilehlém baru, ale stojí to za to. Každopádně se písecká větev festivalové dramaturgie a především Svitavští postarali o příjemně znejišťující vstup do hlavního programu Jiráskova Hronova. Díky jim.

Michal Zahálka



9 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše