• Milan Strotzer

Mé hronovské curriculum vitae

Už tomu bude hezkých pár let, když jsme s prof. Františkem Laurinem na hronovské přehlídce vedli rozhovor, v němž se rozvzpomínal na léta strávená na Jiráskových Hronovech. Vzpomínal na nejrůznější neopakovatelná setkání a hovořil o svém pěkném vztahu, který si k festivalu vybudoval za ta dlouhá léta, kdy ho pravidelně navštěvoval. Už si nepamatuji, od kterého ročníku to bylo, muselo to být nejméně od roku 1974, kdy tu působil jako lektor, ale mohlo to být i o něco dříve. „Milane, musíte to mít se vztahem k Hronovu podobně jako já. Kdy jste tady byl poprvé?“, konstatoval profesor a položil současně otázku. Moje odpověď – od osoby o 14 let mladší – byla pro něj překvapivá, takže pravil „To není možné!“


Byl jsem totiž na Jiráskových oslavách, jak se tehdy říkalo, už v roce 1949. Byl mi sotva rok a poprvé jsem se po svých vydal z lokálu hotelu Slavie, minul výčepní pult, docupital do kuchyně a padl do náručí paní hoteliérové Zítkové. Své první kroky si samozřejmě nemůžu pamatovat, vím to z vyprávění maminky. Táta byl kolega z profese a přítel majitele Slávie pana Fridolína Zítka a rodiče začasté na hronovských Jiráskových oslavách trávili dovolenou. Ze svých dětských let si pamatuji i na některá přehlídková představení, např. na Jiráskovu Lucernu či Kolébku. Vzpomínám, jak jsem byl otravný opakovaným voláním Haničko, sluníčko! po zhlédnutí Lucerny. Kolikrát jsem v dětských letech na hronovském festivalu byl nevím a už se nemám koho zeptat. Takže na otázku kolika ročníků jsem se zúčastnil, neumím přesně odpovědět.


Jisté je, že jsem od roku 1975, kdy jsem se již vážně divadlem zaobíral, žádný ročník nevynechal. Když připočtu nejméně čtyři z dětských let, mám letos jubileum, nejspíš právě absolvuji 50. ročník.


První léta mé souvislé účasti na festivalu byla pro mne pohodová. Jedno představení denně, jeden diskusní klub za účasti členů poroty, taneční zábava ve Slavii nebo na fotbalovém hřišti. Víc program tehdy nenabízel. Poprvé jsem spal ve stanu v kempu ve Velkém Dřevíči, stejně jako i řada dalších účastníků festivalu. Do Jiráskova divadla se chodilo ve společenském úboru. Každý den jsem tak byl svědkem poněkud směšné podívané, když ze stanů vylézaly dámy ve večerních róbách, aby se ještě na světle před stanem nalíčily a poté vyrazily do divadla. Ani v mém stanu nechyběl oblek.


Od roku 1984 do té pohodové atmosféry zasáhla povinnost krajského metodika pro amatérské divadlo organizovat setkání středočeských amatérských divadelníků na Jiráskově Hronově a přednášet na nich obsáhlé referáty o dění v příslušné divadelní sezóně. Setkání se každoročně konala až do roku 1989. To jsem ještě ale netušil, co bude následovat.


Koncem roku 1990 jsem byl osloven nově ustaveným Informačním a poradenským střediskem pro kulturu, zda bych se ujal v útvaru ARTAMA péče o amatérské činoherní divadlo. Nabídku jsem přijal. Dalších plných 20 let jsem měl, kromě dalších celostátních přehlídek a posléze redakce časopisu Amatérská scéna, na starosti i Jiráskův Hronov, především jeho programovou část, a to včetně seminářů, zajištění redakce etc. Roli programového ředitele jsem po roce 2010 předal kolegyni Simoně Bezouškové. Festival navštěvuji pravidelně dál, neboť je živnou půdou pro Databázi českého amatérského divadla, které se věnuji od roku 2011 dodnes.


3 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše