Komediant a optimista

Jeden současný student DAMU se mě zeptal, co na Janu Císařovi bylo tak mimořádného, že na něj v souvislosti s úmrtím všichni tak spontánně vzpomínají. Že odpověď na tu otázku z písemných dokumentů nevyčte. A tak na to celou noc, kdy toto píšu, myslím.

Císařova teoretického a divadelněhistorického díla jsem si začala vážit až v posledních dvaceti letech: tehdy také, podle mého názoru, napsal své nejlepší věci. Jeho Proměny divadelního jazyka mě v době jejich prvního vydání na konci osmdesátých let nijak neoslovily (tu knížku jsem pak ztratila někde ve vlaku nebo při stěhování, a tak teď nemám jak si svůj tehdejší dojem ověřit). Řeklo by se tedy, že síla Jana Císaře byla v živém projevu: to je samozřejmě pravda, jeho řečové i gestické figury i manýry byly legendární a z jeho přednášek a hodnocení činily divadelní zážitek. Ale Jan Císař také výborně psal a jeho studie v časopise Disk, jeho publikace z dějin českého divadla a ty, které vykládaly principy dramaturgie, byly skvělé. Z těch, jež byly sepsány nebo znovu zredigovány už ve svobodných časech, totiž vždy dýchalo zaujetí divadlem jako způsobem vyjádření lidské existence. Vždyť ano, Člověk v situaci se jedna z jeho knih jmenuje.

Jan Císař se jako člověk musel za svůj dlouhý život vypořádat s mnohou situací. V době, kdy to bylo těžké a trapné (a blbost a trapnost dovedl při svém břitkém duchu vycítit vždy), pro sebe hledal pole svobodného myšlení v odborných odbočkách.

Když jsem přemýšlela nad odpovědí současnému studentovi DAMU, napadlo mě, že v době, kdy si jeho bývalí kolegové ve funkcích na DAMU pěstovali televizní byznys, Jan Císař, který na DAMU zůstal, se věnoval loutkářům a amatérům. Nebyl prebendář, neliboval si v postaveních. A také se ho nikdo nemusel bát. Studenty netrápil a neponižoval ani tehdy, když byl konsternován neznalostmi a nezájmem. Talenty a umělecká usilování ho ale vždy zajímaly. Ani tak nevadilo, že výsledek je třeba naivní nebo diletantský. Když v tom cítil závan ducha, zpozorněl a dovedl pak z inscenace vyteoretizovat i víc, než v ní skutečně bylo. Předstírání hloubek či významů ale vycítil neomylně; v takových případech se kriticky odmlčel a už to samo o sobě znamenalo nesouhlas. Jemná citlivost pro existenciální opravdovost v divadelním díle ho také „na stará kolena“ uchránila od staromilství a nevrlého konzervatismu. Měl rád pohyb v každé podobě, a tak pro něj nebylo těžké udržet v neustálém pohybu i vlastní myšlení.

Posledních dvacet let svého působení věnoval především úvahám o činoherním divadle. Přeli jsme se o divadlo poezie. Jan Císař vždy hřímal, že to není žádné divadlo, a já jsem vždy znovu oponovala, že tenhle typ divadla se děje přinejmenším od počátku 20. století jako alternativa ke kanonizovaným divadelním druhům, a že to tedy jako divadlo musíme vzít v potaz. V posledních letech se ten náš spor už odehrával jaksi ostentativně. Vždy jsme ho předvedli, abychom to měli za sebou, přičemž já jsem za ta léta pochopila jeho výhrady a on, jak se ukázalo v jednom z jeho „fosilních sloupků“ v loňském Zpravodaji Jiráskova Hronova, nakonec svůj (ne)vztah k divadlu poezie vysvětlil a relativizoval. Protože poezie mu vzdálená nebyla.

Jan Císař byl člověk vysoké sociální inteligence. Optimista. Pamatoval si lidi a jména. Byl, jak sám o sobě říkal, špatný herec, ale (to říkám já) výborný komediant (proto býval obsazován, aby hrál víceméně sám sebe, jako například v televizním Studiu Kroměříž). Nikdy nepil pivo. A co jsem si také uvědomila během této noci, kdy jsem na něj myslela, nikdy jsem od něj neslyšela žádný sexistický výrok nebo vtip.