• Jana Soprová

Kolik báječných lidí pohromadě


Týden uběhl jako voda a je to zase za námi. Pryč jsou setkání s přáteli, s nimiž sdílíme stejnou vášeň pro amatérské divadlo. Pryč jsou stovky minut prožitých pod rouškami v Jiráskově divadle, Čapkově sále, v Myšárně či v lehkém letním „mrholení“ v parku.



Pryč je postávání a diskuse u kafekáry. Jako každoročně, každý si natrhal takovou kytici, která mu nejlépe voní. Pro některé to bylo poprvé, a pro některé zase naposledy. Ale v kuloárech už zaslechnu plány na příští rok: co jsme letos nestačili a na co se tedy chystáme napřesrok. Anebo bylo to letos skvělé, a tak chceme za rok navázat tam, kde se skončilo.


Mít tak křišťálovou kouli, třeba bychom z ní vyčetli něco z budoucnosti. Protože, kdoví, co se bude příští rok dít (zlovolná virová hrozba nad námi stále visí a těm, kdo ji prožili, bude stále v hlavě strašit otazník s vykřičníkem, CO KDYBY…) Třeba je lepší, že netušíme.

Letošní Jiráskův Hronov proběhl opravdu pohodově, možná i kvůli dlouhému divadelnímu půstu. Každoročně žasnu, co všichni ti lidé v seminářích, kteří místo válení se na chatě nebo u moře jedou na týden dovolené sem, aby pracovali, diskutovali, pili do umdlení, za týden zvládli. A to v oblastech nikoli nejlehčích. Zvládli vytvořit muzikál o Sněhurce, pantomimické variace na Titanik, závratné akrobatické kousky, několikastránkové povídky…


Kolik báječných lidí pohromadě! Na jedné straně nesmírně inspirativní lektoři, na druhé straně motivovaní a pilní seminaristé. Tato směs sice není výbušná tím způsobem, jak by si přál Vladimír Hulec, ale pro mě je to výbuch kumulované kreativity, která je pro mě v kontextu dnešní doby velmi povzbudivá. Dokud tihle lidé neztratí tvůrčí energii ani chuť dělat amatérské divadlo, nemusíme se o jeho budoucnost bát.


Mějte se hezky

A třeba zase za rok




9 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše