Karanténa podobná peklu

Rozhovor s režisérem DK Jirásek Česká Lípa Štěpánem Kňákalem

Jak jste spokojený s dnešním představením (sobotní druhé představení v 17:15)?

U nás je vlastně už pravidlem, že druhé představení je lepší než to první. Z herců evidentně opadla prvotní nervozita a druhé představení dopadlo velmi dobře. Bylo v rytmu a vše fungovalo tak jak má.

Proč jste si vybrali zrovna titul S vyloučením veřejnosti od Jean-Paula Sartra?

Může za to mimo jiného i covid. Když začala první vlna, měli jsme v České Lípě rozezkoušenou Černou komedii od Petera Shaffera. Třikrát jsme ji museli znovu nahazovat a napotřetí už nebylo možné se k rozpracované inscenaci vrátit. Dali jsme si tedy do konce roku 2020 pauzu a pomalu začínali vidět, jak bude probíhat díky pandemii i následující rok. Zároveň jsme se už delší dobu bavili s Lukášem Křížkem o Sartreově hře a vlastně se v tu dobu dalo zkoušet pouze v malém hereckém kolektivu. Musel nám tedy stačit malý byt a potřebovali jsme pouze čtyři herce. Oslovili jsme Vítka Šťastného, Terezu Šťastnou a moji ženu Kristýnu. Všichni řekli, že do toho půjdou. A zkoušení se dalo skloubit i s Jirkou Kratochvílem, takže do sebe všechno dobře zapadalo.

Zkoušeli jste tedy v době, která nebyla divadlu a kultuře příliš nakloněná…

Když jsme se začali v inscenaci vrtat, docházelo nám stále častěji, že existuje paralela mezi covidovou pandemií a hrou. Každý, kdo byl tehdy v karanténě, si během těch čtrnácti dní zažil něco vzdáleně podobného jako postavy ve hře.

Lidé v té době tedy prožívali často podobné peklo, o kterém hrajete?

Snad to nebylo tak strašlivé, ale téma, že jsou lidé stísněni na malém prostoru, ze kterého nemohou utéci, jsme cítili velmi silně.

Jde o filosofické drama, kde se hodně mluví a kde je málo hereckých akcí. Bylo těžké se vyhnout stereotypu v aranžování inscenace a vedení herců?

Bylo. Přestože jsme dost škrtali a hlídali každé slovo ve scénáři. Na tom hodně pracoval Lukáš Křížek. Veškeré škrty, které proběhly na zkoušce, jsme posílali právě jemu a on si text znovu a znovu procházel, aby se neztratil nějaký podstatný význam. A to, abychom se vyvarovali stereotypu v aranži, bylo skutečně velmi těžké. Několikrát jsme se vraceli a aranže předělávali. Přece jen se jednalo o jeviště čtyři krát čtyři metry a sedmdesát pět minut. S postupem času naštěstí hercům začalo všechno docházet a začali své postavy naplňovat.

Nutíte diváka přemýšlet, a to se v současné době příliš nenosí. Jaké jsou ohlasy na vaše představení?

Hodně nás potěšilo, že ohlasy jsou často velmi kladné. Samozřejmě se najdou diváci, ke kterým výpověď představení nedojde. Ale s tím jsme do inscenace šli. Víme, že je to těžký kus a může se to stát. Na Lounském divadlení jsme dokonce získali druhé místo v diváckém hlasování. Před námi byl pouze o půl bodu Revizor. Pro nás to byla známka toho, že i běžný divák dokáže s naším představením jít a sledovat je.

Je to vaše první režie v Divadelním klubu Jirásek a hned jste postoupili na Hronov. Co bude dál?

Po premiéře, která byla loni v říjnu, jsme si naordinovali klid. Věděli jsme, že hra ještě není hotová. Pak jsme ji do dubna dolaďovali, až jsme byli schopni říci, že už je v odpovídajícím stavu a není třeba do ní nijak zasahovat. Teď na Hronově máme s Lukášem Křížkem naplánovanou debatu o tom, co vybereme a do čeho se pustíme v budoucnosti.

Honza Švácha