• Michal Zahálka

Jan Duchek / Lukáš Habanec: Humor je cesta k porozumění

Jan Duchek je civilním povoláním právník – ale jako celá řada dalších právníků v dějinách českého divadla (Jiřím Červeným počínaje a Jiřím Šlitrem zdaleka nekonče) se velice výrazně věnuje jevištní tvorbě ve spojení s hudbou, takzvanému divadlu malých forem. Je scenáristou, aforistou, textařem, hercem a principálem.



Lukáš Habanec je jeho kolegou jakožto herec, multiinstrumentalista, zpěvák a skladatel – a civilním povoláním je soukromý učitel hudby. Oba společně stojí v čele Kočovného divadla Ad Hoc – a letos také vedou dvojici spojených seminářů. Nejen o tom jsme si popovídali. Byla to – jako je s touto dvojicí laskavých ironiků vždycky – radost.



V hronovských kruzích už se nějaký ten pátek objevujete jako komické tvůrčí duo. Jak jste k sobě vůbec přišli? A jak jste se dostali k divadlu?

JD: Na Letní škole hudební mládeže v Třeboni v roce 2003.

LH: To bylo první setkání – a na nějakou dobu i poslední. Pak jsme na Hudební mládež začali být velcí, tak jsme začali vymýšlet záminky, jak se na podobné akce dostat. Dělat divadlo a přijet na divadelní festival Prkna, který Hudební mládež pořádala v hradeckém Divadle DRAK, se ukázalo jako cesta.

JD: První inscenaci, Genesis, jsme udělali na letní škole v roce 2005.

LH: Tehdy jsme k té inscenaci měli tak osobitý vztah, že jsme se dokonce dokázali dostat do konfliktu. Najednou jsme zastávali úplně opačné názory, a to dost radikálním způsobem…

JD: …což člověk ani od jednoho z nás nečeká. Ale tehdy jsme byli v opozici. Velmi.

LH: Festival Prkna nás ovlivnil taky v tom, že jsme z dílny samotného DRAKu viděli úplně senzační představení.

JD: Já jsem byl odchovaný příbramským divadlem, takže jsem si o divadle myslel jenom to nejhorší. Až v DRAKu jsem zjistil, že divadlo miluju. Potom jsme tam ale taky viděli jedno soutěžní festivalové představení, které nás zdrtilo tak, že jsme šli na pivo a řekli jsme si: „Jak to vůbec neumíme, tak tohle umíme líp, i když jsme divadlo nikdy nedělali.“ Potom jsme si začali korespondenčně, jelikož jsme byli z různých měst, vyměňovat materiály. Já posílal Lukášovi texty a on mně náslechy. A postupně vzniklo Kočovné divadlo Ad Hoc.


Když pracujete dnes, stává se vám, že máte nějaké větší rozepře?

JD: Asi ne. Myslím, že jsme si to porovnali na té prastaré Genesis, kde jsme si jako dva kohouti museli najít vzájemný respekt. Od té doby je to dobré, jenom občas jsem trochu neochotný tank. Ač vypadám jako flegmatik, umím být dost urputný. A Lukáš zase umí být dost nimravý, čímž mě přivádí k šílenství. Ale vždycky vím, že to dobře dopadne. A docela mě zajímá, co odpoví Lukáš.

LH: Konflikty, ke kterým občas dochází, vnímám jako vzrušující prostor pro život, pro tvořivost. Když se na první dobrou nemůžeme shodnout, znamená to, že musíme opravdu přemýšlet a prohovořit to – a výsledek za to stojí.

JD: Já většinou vyletím, když mám dojem, že jsem to měl vyřešené líp a po setkání s Lukášem už zase nemám. Ale rozhodně se věci díky tomu posouvají dál. Jsem za to vděčný.


Váš první velký hronovský sukces, opera Zmrazovač, byla nesmírně vtipná, textařsky i hudebně vycizelovaná záležitost, ale bez nějakého otevřeného přesahu. Od dalších inscenací, počínaje Úsměvem nepilota, ale začalo být evidentní, že tíhnete ke společenské výpovědi. Jak vnímáte kontrast mezi nezávaznou zábavou a řekněme politickým divadlem?

LH: Pamatuju na jedno posezení v hospodě. Povídali jsme si, opatrně sondovali, jak to ten druhý má, a došli k tomu, že nás láká se s nějakým společenským přesahem angažovat. Inscenace S úsměvem nepilota tuhle možnost skýtala.

JD: Přitom je Nepilot forma, která se hodně vyvíjela, a ten přesah se do ní dostal velice pomalu. Jako Ad Hoc jsme dokonce, tuším, kdysi podepsali petici proti politickému divadlu, což je naprostá ironie osudu. My jsme si tehdy neuměli představit, co to znamená. Brali jsme to jako „divadlo ve službách politiky“, což nám dobré nepřišlo. A když se na to koukám dnes, říkám si, že každé divadlo je nějakým způsobem politické, protože vždycky zastává nějaké hodnoty a nemůže se jim tak docela vyhnout. Takže jsme se k tomu společenskému přesahu posunuli úměrně s tím, jak se z našeho pohledu zhoršovala politická situace. A postupně jsme přitvrzovali. V naší loňské hronovské inscenaci, Kabaretu proti nám, jsme pro sebe vyjádřili hlubokou pochybnost, jestli tím, co děláme, nezakrýváme to, že by se svět neměl bavit a místo toho jít řešit problémy. Jestli je legitimní se jenom smát. Jestli nesloužíme úplně stejně jako normalizační zábava, která dává masám chléb a hry, zatímco se můžou dít libovolná zvěrstva.


Tahle pochybnost nemůže nevést k otázce, co chystáte dalšího – jestli vůbec ještě něco dalšího bude?

JD: Rozhodně se tou inscenací uzavřela jedna kapitola. Já jsem si to pro sebe dokázal v posledním roce zodpovědět. Shodou okolností jsem pro jiný účel potřeboval zjistit něco o smíchu jako fyziologickém procesu. Zjistil jsem, že to je velice starý prostředek, který lidi sbližuje. Tehdy mi trklo, že zábava nemusí být jenom něco, co nás odvádí od věcí, které jsou důležité, ale naopak pomáhá vzájemnému porozumění. Asi je to naprosto logické, ale já to předtím přehlédl – a teď si oddechl, že to nemusíme řešit.


Takže je v pořádku být vtipný a můžeme v tom pokračovat?

JD: Asi můžeme. Ostatně, to sdělení v Kabaretu proti nám jsme drtivé většině lidí nedokázali předat, protože publikum to vlastně asi nechce slyšet.

Takže je to jako obyčejně chyba publika?

JD: Jo. Je to jako obyčejně chyba publika.

LH: O Problémovém clubu nemluvě.

JD: Natož o recenzích.


Adhocová tvorba je po hudební stránce nesmírně různorodá. Odkazuje na tradici divadel malých forem, ale dovede být ještě mnohem eklektičtější. Lukáši, co ty rád posloucháš?

LH: Já jsem trošku sběratel. Začalo to už v pěti letech, kdy jsem dostal u babičky k dispozici gramofon a singly s tehdejším populárním výběrem. Moc mě ovlivnilo období střední školy, kdy jsem si mohl z knihovny přinést cokoliv – tehdy jsem naposlouchal kvanta hudby, která bych nikdy nenaposlouchal. Klasické hudby české, ruské, německé, zejména ze dvacátého století. Ale rodiče mě vychovávali k folku.


Letos jste na Hronově – jak to říct? – jako kolektoři koseminářů.

JD: Koseminář zní tak lučně!


Ten tvůj koseminář, Lukáši, je letos vysloveně skladební, je to tak?

LH: Ano, tak jsem to už dopředu nabízel: že se pokusíme stát autory písní, což umožnila právě Honzova ochota v seminářích spolupracovat a dopředu je koncipovat jako společné dílny, v nichž si práci vyměňujeme. My zpracováváme texty textařů a oni zase pracují s tím, co jsme stihli vytvořit my. Mám radost, že se to daří.


Nakolik se ty dovednosti z vašich seminářů dají naučit? Nakolik jde o talent – a nakolik o řemeslo?

JD: Napadá mě to Mikýřovo pověstné: „Úspěch je z osmdesáti procent spěch a z dvaceti procent Ú.“ U textu je to možná jednodušší v tom, že se jazyk přirozeně učíme. Tím pádem necítíme jeho rozvoj jako cílenou snahu. Jde o to, v jakém prostředí se pohybujeme a jak ho nasáváme.

Nevím, jestli bych mluvil samostatně o talentu, jestli existuje nějaká verbální složka mozku, která je k tomu nasávání náchylná – pravděpodobně existuje – ale řemeslu se každopádně naučit dá. Na talentu ovšem záleží, jestli to nakonec bude znít elegantně.

Zkrátka: z větší míry je to řemeslo, ale aby ta řemeslná složka zaujala, potřebuješ „něco navíc“. A to si myslím, že talent je – a že ten se naučit nedá.

LH: My pracujeme s jazykem hudebním, který není pro každého přirozený, není mateřský. Ve skupině mám různé úrovně zběhlosti a považuju celkem za úspěch, že všichni mají chuť se na tom novém neprobádaném poli o něco pokoušet a ohledávat nová území. Důležitý je zvýšený zájem o to, co člověk kolem sebe slyší – a pak si nutně začne říkat, jak je možné, že to celé funguje? Jak to ti hudebníci dělají, že jsou tak dobří? Že se mi rosí oči, když zní tenhle orchestr nebo hraje tahle kapela nebo zpívá tahle zpěvačka? Kdo se hudbou chce vyjadřovat, bude si takhle hledat i gramatiku hudebního jazyka. Snad se nám v semináři povedlo zažehnout tu správnou jiskru.

28 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše