• Alena Zemančíková

Imaginární kavárna na nádraží



Jsou témata, s nimiž nebudeme hotovi nikdy. I když se s nimi vypořádají historikové a zhodnotíme je ideologicky, vypořádáme se s nimi filozoficky: jde totiž o to, že poté, co se určité události staly, už nám navždycky bude něco chybět. Takovým tématem je v evropských dějinách holocaust, neboť jeho případ nás usvědčuje z toho, že označit skupinu lidí za bezcenné a určené k likvidaci je pokušení, které si musíme uvědomovat, abychom se mu dokázali bránit. Straší nás totiž neustále, vtírá se do politiky i do soukromí, rozviklalo celý svět.

Divadelní soubor Břetislav z Břeclavi k tématu osudu židovských spoluobyvatel města přistoupil autorsky, protože, jak se domnívám, mu šlo právě o ty „jejich“, břeclavské židy. Divadelníci chtějí být konkrétní, adresní. Dosvědčují to ostatně i zalepené obálky, kde po představení, když je rozlepíme, najdeme v každé jiný osud některého z břeclavských židovských občanů. Situaci, kdy tři přátelé a dívka jednoho z nich, kteří spolu hrávali (jako ve Škvoreckého románu i povídkách na podobné téma) v jazzové kapele, se scházejí naposledy, umístil autor textu Na viděnou, sbohem Martin Sítek do nádražní kavárny. Přátelé se nijak neskrývají, nemají na oděvu žlutou hvězdu, dokonce v kavárně zní písnička v jiddiš. Číšník přitom moc vstřícný není. Chvíli nám trvá, než pochopíme, že slečna, která se jmenuje Rebeka, je Romka. Když člověk pochopí, o jakou jde situaci, začne mu vrtat hlavou a vadit ahistoričnost toho výjevu – v realitě to přece takhle být nemohlo, židé, čekající na transport, rozhodně neseděli v kavárně, kde už vůbec nemohla znít reálně taková hudba. Pak se divák musí rozhodnout, že to takhle přijme, protože jinak by se v inscenaci dál nedostal.

Ta situace je symbolická, tak, jako jsou i promluvy jednotlivých postav spíše rekapitulací hodnot než dramatickým dialogem. Kdyby to herci takhle hráli, viděli bychom obraz o konci starého světa v provinčním městě. Jenže režie se pokud jde o vedení herců nerozhodla, a tak se lidé na jevišti chovají víceméně reálně, jen po chvíli prudce mění své vzájemné postoje, aniž by změna chování byla motivována předchozím dialogem a vývojem situace. Herci nám totiž svá hnutí mysli a impulsy k jednání nepředvedou ve vývoji, ale jen sdělí svým chováním. Včetně árijské dvojice, která do kavárny přijde o něco později.

V katalogu festivalu soubor o sobě píše, že si oblíbil realizaci představení mimo jeviště, v těsném kontaktu s diváky. Jiráskovo divadlo ale právě toto neumožňuje. S velkým odstupem hlediště a jeviště se nepodaří vytvořit jakousi „kavárnu nad dráhou“ – tak, jak ve své knize vytvořila imaginární „kavárnu nad Prahou“ spisovatelka Lenka Reinerová, jedna z přeživších holocaust. A kouzlo, magie setkání diváků s postavami starého světa může jen těžko působit.


Alena Zemančíková


4 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše