• Michal Zahálka

Hrací prostor jako metafora



Židle v kruhu, prostor vymezený trnitými větvemi, malovaná truhla a na ní dívka. Dopředu víme, že je to Viktorka z románu Boženy Němcové – nikoliv ona příslovečná šílená Viktorka ječící u splavu, ale Viktorka na počátku svého příběhu, Viktorka jako krásná a nekonvenční dívka. Že se s ní v jaroměřské inscenaci z dílny Jarky Holasové a jejího týmu potkáváme v tomhle prostoru, není vůbec náhodou: aréna tu není formální fígl kvůli ozvláštnění, divák se stává součástí společnosti, která na Viktorku pohlíží a především zahlíží.

Vůbec toho je hodně, co tu není náhodou, mnohé motivy z Němcové se do jevištní podoby podepisují celkem neokázale a nenuceně (třeba právě ty trny, z nichž se stává klíčový symbol celé inscenace) – a zrovna tak neokázale a nenuceně taky inscenace vypráví Viktorčin příběh. Opřít se může o silný výkon Karolíny Novotné, suverénní v pohybu i v archaickém jazyku, ale barvité, přesně stylizované a bez ustání soustředěné výkony podávají i ostatní členové souboru v úloze jakéhosi chóru. Různých kódů a měr stylizace se vystřídá víc (třeba včetně technicky výborně zvládnutého voicebandu), ale dohromady je z toho soudržný a silný obraz silné ženské hrdinky.

Potom přijde zlom – a místo Viktorky se na jevišti ocitá mýtus Boženy Němcové samotné. Přiznám se, že ač jsem dopředu věděl, že se téma postavy a téma autorky v inscenaci spojují, stejně mi nejdřív trošku zatrnulo. Už nějakých šedesát let existuje v literární vědě poměrně vlivný proud (zosobňovaný například Rolandem Barthesem, autorem proslulé eseje Smrt autora z roku 1967), který usiluje o odstřižení osobnosti autora od díla, o zaměření na text samotný, potažmo na čtenáře (příjemce) a jeho vztah s tímto textem. Je mi to docela sympatické a rádobypsychologizující hledání souvislostí mezi životním příběhem autora a dějem románu / tématem básně atp. se mi vesměs příčí.

Jaroměřská inscenace mě ale nakonec přesvědčila o tom, že zrovna v tomhle případě to smysl dává. To, v jaké životní situaci Němcová Babičku psala, je ostatně celkem obecně známé – inscenace na to smysluplně odkazuje a díky tomu, že je zároveň portrétem této velké spisovatelky, může dospět ke konci nikoliv tragickému, nýbrž vzdornému až do onoho čtyřnásobného fakáče.

Z dílny Jarky Holasové a potažmo jaroměřské ZUŠ F. A. Šporka jsme zvyklí vídat především nekonvenční, často hodně konceptuální loutkářské inscenace. Není to ale poprvé, kdy se bez loutek obejde úplně: Viktorka sice vykazuje podobně promyšlenou práci se znakem, ale v první řadě je nesmírně působivou činohrou se silným výkonem jak individuálním, tak kolektivním – a taky se silnou výpovědí o tom, jak to má člověk těžké, když mu doba zrovna nepřeje.


Michal Zahálka


11 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše