• Jitka Šotkovská

Haló, jste tam?

Inscenace postupující na Jiráskův Hronov z Dětské scény to zde obvykle nemívají snadné. Vstupují do jiného kontextu a tam, kde bývá jinde hodnocen spíše pedagogický záměr a přínos pro dětskou skupinu, je najednou voláno po plnohodnotném divadelním tvaru.



Inscenace Natálčin Andulák ostrovského souboru HOP-HOP těmto nárokům ovšem bez problému dostojí. Ať už v dramaturgii, kdy si soubor zvolil jako výchozí bod jednoduchou a přehlednou, ale evidentně v dětském kolektivu rezonující předlohu Ivony Březinové vyprávějící o holčičce Natálce, na kterou její rodiče pro samé telefonování nemají čas, či ve funkčním zvolení jednotícího scénografického prvku, jímž je řada variabilních matrací (obzvlášť působivá je scéna Natálčiny noční můry, kdy se matrace přemění v obří mobily s lidskými končetinami), stejně jako v poměrech ZUŠ neobvykle propracovaném kostýmním řešení. A zejména v herectví. Dětští herci jsou bezprostřední a působí spontánně i v pevně narežírovaném aranžmá, které nemají problém naplnit, včetně dobře sladěných unison. Režii a pedagogickému vedení Ireny Konývkové se povedlo docílit toho, že soubor působí, že přesně ví, o čem hraje, a za svým tématem si stojí. Takže i přes přesně budovanou mizanscénu výsledný tvar nevzbuzuje dojem mechanického stroječku, ale naopak okouzluje kolektivní souhrou.


V kontextu Jiráskova Hronova taky naprosto obstojí, či možná dokonce vyčnívá vyspělost hlasové techniky Ostrovských. Stejně tak ukazují smysl pro humor, rytmus, timing a jevištní zkratku (např. výborná je scéna, kdy rodiče posílají Natálku bez pohádky spát a jejich nezájem se daří efektně vyjádřit ve třech správně načasovaných replikách). Velmi funkční je také zmnožování postav tatínka a maminky, kterým se nejenom vyřeší pedagogické nároky práce v zuškovém souboru, aby si všichni zahráli, ale především se posílí rodičovská dominance nad Natálkou a její osamělost.


Krátce řečeno – Natálčin Andulák je velmi příjemnou miniaturou. A nezbývá jen doufat, že v apelativním sdělení hop-hopácké inscenace, kdy se dítě musí nejdřív dostat do nemocnice, aby rodiče zvedli své hlavy od mobilu, je více nadsázky než upřímného životního pocitu. I když by mi tak Ostrovští vlastně jen potvrdili mou delší dobu se rodící obavu, že digitální detox by potřebovali spíš rodiče té věčně s despektem skloňované digitální generace.





5 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše