• Jitka Šotkovská

Experiment ve psí


Když lehce zadýchaní vystoupáme k sálu sokolovny na představení Experiment Ψ brněnského souboru Mámení, přivítají nás dvě milé hostesky a najdou každému jeho ideální místo v hledišti. Záhy se ukáže, že jsou to moderátorky či lektorky, které nás budou provázet jakýmsi seberozvojovým seminářem, na kterém se dozvíme, jak v životě dosáhnout štěstí. Budeme se muset přitom vydat za „omamnou květinou pravdy“, jak naznačuje Vladimír Merta v hudebním doprovodu? Obě slečny se záhy začnou svěřovat s moudrými radami, kterými je častovaly babičky typu „nedělej to, nebo ti to zůstane“, a vybízí diváky, aby se i oni svěřili, jaká moudra se dědí v jejich rodinách. Činí tak aktivně, ale poměrně nenásilně, chovají se nenuceně a dokáží reagovat na diváky, místy se jim podaří reakce publika vtipně glosovat.


Bohužel zbytek inscenace za tímto slibným začátkem už výrazně pokulhává. Dívky pozvou na jeviště první adeptku toužící po štěstí a podrobí ji experimentu ve jménu tajemného profesora, který jen posedává v zadním plánu na kolečkovém křesle. Přes neustálé hemžení řady postav a zaumnou snahu něco „vyrábět“ a jakkoliv ozvláštňovat scénickou akci, aby prostě nevypadala příliš obyčejně (obě moderátorky se například při replice, že se na přítomné seanci všichni před sebou obnažíme, začnou doslovně svlékat do spodního prádla), se nemůžu ubránit dojmu, že v inscenaci se nejedná o nic hlubšího než o ilustraci banální teze, že krása, sláva ani bohatství vám štěstí nepřinese.


Volené prostředky jsou velmi nesourodé – kostýmy – od v podstatě civilu, který působí, jako by účinkující hráli v tom, v čem zrovna přišli do divadla, přes extravagantní kožich až po jakési klaunské masky dvou herců oblečených do pohodlného oblečení „na doma“. Zároveň kostýmy propojují zvířecí vzory – jaký význam mají nést, přečíst neumím. Jsou to šelmy, které ohrožují účastníky workshopu? Stejně tak je tomu v hereckých prostředcích – od v podstatě civilního projevu přes groteskní stylizaci k podehrávání. Ruší řečové nedostatky, nezvládnutý jevištní pohyb i problémy s vnímáním partnera. Navíc mi připadá, že u některých herců se nepodařilo vyjasnit jejich funkci v jevištním tvaru a že jsou na scéně jen „do počtu“, aby se uplatnil celý soubor. Snad jen výběr scénické hudby od Psích vojáků po Sinéad O´Connor dává kontrastně tušit, že s tím receptem na životní štěstí to nebude tak žhavé.


Na konci představení se dosud submisivní „objekt“ experimentu, dívka Thea, vzbouří proti Profesorovi (který do té doby ale v příběhu de facto nezastával žádnou roli), uzme mu bičík a dominantně začne pořvávat na dva „klauny“, nyní psíky. Znamená to, že se vzepřela ezošmejdům obchodujícím s lidskou naivitou a psychickou zranitelností? Proč tedy působí tak agresivně? Nebo je to nějaký mně málo čitelný odkaz na Bulgakovovo Psí srdce, které údajně stálo v počátcích vzniku inscenace jako inspirační zdroj? Je pak Thea naopak monstrum, které se vymklo svým stvořitelům? Celá inscenace pro mě zůstává nesourodou změtí znaků, ve kterých se nedokážu orientovat.


Je naprosto možné, že mi něco podstatného v inscenaci uniká a má příkrost pramení z nepochopení. Můj hlavní vjem z inscenace ovšem byl, že se jedná o sice zaujatou, ale začátečnickou práci souboru, který teprve ohledává možnosti divadelního jazyka. Obávám se, že vystoupení na Jiráskově Hronově, kde jsou jednotlivé inscenace zákonitě vnímány v kontextu úrovně celé přehlídky, pak souboru nechtěně uškodilo a vystavilo jeho práci v nelichotivém světle.


Jitka Šotkovská


14 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše