• Jitka Šotkovská

Dystopické scény z manželského života

Stejně jako v případě Archivu jazyků před čtyřmi lety přivezlo Divadlo poPUD na Hronov inscenaci dramatu, které díky režisérovi a překladateli Jiřímu Petrů můžeme vidět v české premiéře.



Hra Na troskách civilizace britské dramatičky Penelope Skinner připomene například televizní dystopickou sérii z blízké neutěšené budoucnosti Black Mirror. Fikční svět hry je světem na pokraji zániku. Vlivem klimatických změn se potápějí kontinenty, svět je přelidněn a vláda se situaci snaží řešit tím, že finančně podporuje občany, kteří se rozhodnout nepočít dítě.


Manželský pár Dolores a Silver žijí právě z takového vládního stipendia, jenže Dolores neúprosně tikají biologické hodiny. Zároveň na citlivou ženu dopadá tíživá situace, kdy by měla žít zabezpečený život sice bez perspektivy, ale na úrovni, o jaké si velká část světa může nechat leda zdát. Trápí ji výčitky svědomí a hledá cestu, jak by mohla přes aktivní pomoc ostatním najít svůj smysl života a zaplašit časté myšlenky na sebevraždu.

Dystopické příběhy mají často blízko k problémové hře a ta se potýká s úskalím tezovitosti a předvídatelnosti. Zároveň mívají atraktivní zápletky, před diváky předkládají hypotetickou a často dramaticky vyhrocenou situaci a poskytují jim šanci přemýšlet, jak by se sami zachovali za podobných okolností. Domnívám se, že aby se hra či inscenace vyhnula přílišné plakátovosti, potřebuje především ambivalentní, nejednostrunné postavy, kdy „každá má svou pravdu“. Dramatik, režisér a herci by měli postavy obhájit a postupně odkrývat jejich motivace a nabízet divákovi možnost vcítit se do jejich chování a porozumět jejich myšlení, a průběžně si tak skládat svoje vlastní vidění příběhu. Prostě karty by neměly být příliš jasně rozdány předem.



Divadlu poPUD se podle mě daří tak na půl. Inscenaci nejde v žádném případě upřít kvalita. Zvolený text nabízí atraktivní zápletku (i když dramatičce v druhé půlce dojde dech), režie příběh vypráví soustředěně a přehledně, technickou vybavenost herců by jim mohl lecjaký soubor závidět. Scéna i kostýmy jsou funkční (obzvlášť se mi líbila „drsná“ Maria, u níž se jak kostýmováním, tak hereckým projevem zdařile daří vyhnout úskalí prvoplánovaně působící zranitelnosti.) Zkušeně se pracuje s hudbou i se světly.

Zároveň postavy obou manželů jsou vyloženy o dost problematičtěji. Dolores Zuzany Petrů je i kvůli typu herečky od začátku velmi křehká, zranitelná, citlivá a obětavá a její přirozená touha po dítěti vzbuzuje automaticky divácké porozumění a soucit. Silver Jakuba Černíka je naopak představen bezmála jako domácí tyran, minimálně pedant, k Dolores se chová direktivně a s nezastíranou dominancí. A je v této roli velmi přesvědčivý – o přestávce jsem zaslechla divačku, jak se svěřuje kamarádce, že měla celou dobu chuť na toho strašnýho chlapa skočit a profackovat ho. Divácké sympatie nebudou na jeho straně a s tím může chybět i ochota chápat jeho pohled na věc. Dolores pak působí prvoplánově jako oběť. Přitom i chování Silvera by se dalo snadno rozumět – ať už jeho obavě přivést na kolabující svět dítě, strachu z neutěšených existenčních podmínek i o křehké duševní zdraví své ženy. Dolores by se naopak dala zproblematizovat svým problémem s alkoholem, který je v inscenaci spíš naznačen, než rozehrán, stejně jako svou iracionální impulzivností, kdy bez rozmyšlení jedná a jen manicky opakuje, že všechno dobře dopadne. Bohužel počáteční výklad postav jako dominantního tyrana a submisivní trpitelky je natolik výrazné, že postupné lehké zmírnění výrazových prostředků, kdy Silver sem tam projeví větší přístupnost a Dolores je o něco aktivnější, už na to, aby mi zkomplikoval moje chápání postav, nestačí.


Takto jsem viděla jen jednostranný, přímočarý a tím pádem poněkud nudný (znovu ovšem podotýkám, že na vysoké úrovni inscenovaný) příběh ženy trpící stockholmským syndromem, kterou tlak okolí dožene k sebevraždě.



8 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše