• Vladimír Hulec

David Zelinka: V jedné chvíli se odehrává vše zároveň

Skupina Teď nádech a leť existuje od roku 2010. Tehdy ji založil David Zelinka s Karolínou Plachou jako nezávislé uskupení. Od začátku se tvorba ubírá směrem tzv. chudého, antropologického - tedy archetypálními podněty a vnímáním založeného – divadla. Takové nazýval Peter Brook svatým. Nevím, kolikrát byla skupina na JH, ale má za sebou řadu projektů, s nimiž navštívila i zahraniční akce (především v Polsku) a snad se všemi byla na Šrámkově Písku a minimálně se dvěma se probojovala i na JH (Bagdád, Kábul, Ar Raqquah, Maaran, JH 2015 a Slepice není pták, Ukrajina není cizina, JH 2016). Letos zde vystoupila s „ne-představením“, jak o své produkci píše Zelinka, Strategie růže. Vzhledem k tomu, že se naše včerejší povídání celé do Zpravodaje nevešlo a jelikož inscenace vzbudila rozporuplné ohlasy a mnozí se ptali „jak to autoři mysleli“, rozhodli jsme se další části rozhovoru publikovat dnes.


Co je pro vás divadlo a proč se jím zabýváte?

Pro mě je divadlo forma setkání, které může mít hlubší roviny, tedy kde se dá setkat s nějakou vnitřnější lidskou podstatou, než když si sednu s někým u čaje nebo u piva. Mohu při něm mluvit o věcech, o kterých se velmi těžko v normálním hovoru mluví. A to i tematicky, pokud se to téma podaří uchopit do nějaké – řekněme scénické nebo hodně otevřené – formy. Sám nevím, nakolik to, co děláme, je ještě divadlo. Ale když to tu formu má, tak se dají k tomu setkání přizvat i neznámí lidé a můžeme společně o těch tématech diskutovat, sdílet je, přemýšlet o nich. To je divadlo, které dělám a proč je dělám.


Často si vybíráte témata ze současných válečných konfliktů…

Dlouho jsem nevěděl, proč tomu tak je, co mě na těch místech tak přitahuje. Protože já naše divadlo nepovažuju za primárně politické. Hodně jsem o tom přemýšlel a dospěl jsem k tomu, že v našich inscenacích nejde ani tak o ta bolestivá místa, ani o reportáže nebo dokumenty, ale nás – nebo aspoň mě – ta místa zajímají proto, že tam vyvstávají na povrch silné životní situace a primární lidské myšlení a jednání, ať už negativní nebo pozitivní. Vyplouvají tam na povrch intenzivněji než kde jinde neobyčejně silné lidské potřeby jít a dívat se dopředu a reagovat na každou chvíli a situaci života. A to – tyto situace a lidské příběhy – jsou pro mě skutečným zrcadlem lidského života, inspirací nahlížet a zjišťovat, co to je lidství a kdo je člověk.

Takže nejde o ta místa, ale jde o to, že v těch místech se děje cosi, co mě – nás – fascinuje a kde se projevuje podstata člověka. Ujasňujeme si tam tak něco o sobě a poznáváme jeden druhého – tedy člověka – v jeho základní, primární podobě.


V inscenaci Strategie růže jste opustili zobrazování konkrétních míst a příběhů v nich, ale vytváříte jakousi mozaiku lidských osudů. Jak jste k tomuto přístupu, k této formě dospěli?

Předchozí inscenace sice vycházely z konkrétních míst, ale původní motiv, proč jsme je volili, byl čistě osobní. V inscenaci A lidé žijí. Abdul (z roku 2018) to bylo téma odpuštění, nebo jak v Čečně říkají opuštění. Oni dospěli k tomu, že aby se dalo žít, tak se musí něco odhodit. Za každou cenu, i když to bolí. A to je obecně lidské. To, že se to téma objevilo v Čečně, to na tom není pro mě podstatné. Z Ukrajiny (Slepice není pták, Ukrajina není cizina, 2016) jsme si přinesli téma neustálého života, neustálého hledění a jití dopředu. Ať se děje cokoliv, tak tam lidé žijí přítomností a radují se z toho, co se dá. Sbírají třeba jen kousíčky radosti. Aby se dalo žít bez ohledu na to, že je válka, kterou se všecko bortí. Ukrajina jako konkrétní místo světa a konkrétního válečného konfliktu byla druhotná.

A v tomto projektu je to podobně. Možná je to pokus popsat chování a myšlení člověka ještě do větší hloubky. Nejde tedy o samotné příběhy, ale o myšlení a chování lidí.



Jak jste příběhy volili? Kde jste je nacházeli?

Začalo to jako dílna, kde jsme pracovali se sebranými příběhy z různých oblastí a hledali jsme, jak je vyprávět. Vybíral jsem takové příběhy či jejich části, které pro mě osobně byly důležité, což byla někdy jedna věta nebo jeden motiv v dlouhém vyprávění. Bez ohledu, odkud jsou a z jaké doby.

Když jsme s vybranými pasážemi pak pracovali, tak naše osobní příběhy se objevily vlastně náhodně. Jednou před zkouškou začala Eliška vyprávět, jak kouřila před domem, přišla nějaká paní, evidentně bez domova, a Eliška najednou řešila, jestli ji má pozvat k sobě, že vlastně nechce a z mnoha důvodů nemůže, ale měla by a že my vlastně řešíme podobné příběhy a rozhodnutí. A já jí řekl: To je skvělé, vložíme to do našich příběhů. Tak jak nám to tady vyprávíš. A stalo se. Najednou se před námi inscenace otevřela, viděli jsme, že tím získává další – a velmi podstatné - vrstvy. Každý si z nabídky vybral jiné příběhy, které se jej něčím dotkly a často v něm otevíraly jeho osobní témata, která pak sám přinášel a nabízel. A stále je do každého dalšího uvedení každý z aktérů vnáší, čímž se vzájemně i během představení překvapujeme.


Co chcete inscenací sdělit?

Dlouho jsme řešili, jestli má mít nějaký srozumitelný klíč a strukturu, jak ji vnímat a co v ní zdůrazňovat. Vysvětloval jsem ostatním, proč se vše říká souběžně, a vzpomínal, že hlavním motivem pro tuto formu byla pro mě Oděsa, kde zároveň byla zima a lezavo a kousek dál válka, vedle polorozbořený dům, který zapálila jedna válčící skupina a uhořelo tam spousta lidí, kus dál běloskvoucí pravoslavný kostel se zpěvy a třpytem zlata…. Fascinovalo mě to a zároveň děsilo, a já tehdy neuměl pojmenovat proč, co se se mnou děje. Až během našeho hledání inscenačního tvaru jsem si uvědomil, že to byla a je ona pravda života, po které se ptám a kterou na svých cestách hledám. Hlubší pravda světa. V jedné chvíli se odehrává vše zároveň. A tak jsem do inscenace vkládal a zase odebíral válečné i biblické příběhy, a i ty naše, které jsou trochu zastřešující a vysvětlující, i když jsou jedny z mnoha.


Dosud jste ji hráli výhradně venku. Zde to bylo poprvé uvnitř. Jak volíte typ prostoru, co všechno byste v tomto ohledu chtěli vyzkoušet?

My nechceme divadelní, nebo přesněji jasně divadelně definovatelný prostor. Chceme, aby se tato produkce odehrávala v místě, kde prvotně nemá být divadlo. Kdybychom vystoupili na divadelní scéně, tak bychom naše hraní a sezení diváků uspořádali tak, abychom je „rozházeli“ po celé ploše. Aby to bylo o tom, že se lidi potkají. Když ne jinde, tedy v divadelním prostoru, ale ne v divadle. To, že jsme dosud hráli v různých – především venkovních - prostředích, bylo dáno epidemií. Když se nedalo hrát uvnitř, tak venkovní prostory pomohly, že mohli přijít diváci. Teď už můžou jít i dovnitř, tak jsme to zkusili i uvnitř.


Někteří lidé projektu vyčítají, že nevědí, co od nich chcete…

Já bych byl rád, aby si každý během představení dělal a myslel o něm, co chce. Nechci do toho vstupovat. Chci mluvit o konkrétních lidech, aby se jejich příběhy vnášely do naší reality. Aby to nebylo mlčení. To jsme napsali i do programu: Když se o někom nemluví, tak to vypadá, že neexistuje nebo neexistoval, což je vlastně jeho zavržení.

Pro mě je každé naše představení jakýsi – řekněme – obřad. Když se o lidech mluví, když se vyjevují jejich příběhy, tak jsou oživeni, zpřítomněni. Jsou uvedeni do našeho veřejného prostoru. Chci, aby lidé věděli, že svět je větší než jen ten tady u nás. Mou snahou je mluvit o světě ve větším celku, a to tak, aby to bylo pokud možno lidské, a ne politické. A budu to dělat, ať se nám to jakkoli daří, nebo ne. To je můj cíl.

9 zobrazení

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše